Jak to napsat, aby to nevypadalo divně… I zeptala se mě jedna známá blogerka na názor ohledně ritálů, co mi pomáhají, abych všechno zvládla. A tak jsem jí to v rychlosti napsala – tedy jen dva. Měla to být krátká odpověď. Ne že bych věděla, co dělám, ale snažím se v tom chaosu mít jasno. A rituály mojí obsedantně kompulzivní povaze hodně pomáhají, tak a proč to neposlat dál, no ne?
Vždycky mi všechno nevychází (jaké překvapení) a dneska jsem si zrovna říkala, jak to teda všechno v tom mým životě zvládnu. Kamarád tuhle poznamenal (nevím, jestli to nebyla ironie, ale nebudu si toho všímat…) že bych mohla být takový ten pouliční lifestylový kauč, co hází moudra na potkání. No já si v té chvíli spíš říkala, že jsem občas pekelně trapná a vlastně nevím, co to tu plácám, když opravdu každý den nemám kaviár a občas je problém i ten chleba… Celý příspěvek
Autor: bohynejin
That girl
Jsou dny, kdy prostě nejste jako super ta holka, která jde ze vztahu do vztahu, co má vždycky nějakýho frajera, možná někdy nejste jako ta holka, kterou v baru obdivujou chlapíci, která ví co na sebe, jaký makeup si má koupit a co zrovna letí. Možná někdy pochybujete o sobě a nejste ta seběvědomá holka, co se ničeho nebojí. A možná tou holkou nejste nikdy.
Jenže kým tedy jste?
Je velmi vyčerpávající být někým jiným, když paradoxně to nejlehčí a zároveň nejtěžší, co můžete udělat, je být prostě sama sebou.
Chce to kuráž se přijmout a přiznat si nejen své zápory, ale hlavně své klady.
Nicméně nakonec to ale bude to nejlepší, co se vám může stát.
Protože ve chvíli, kdy přijmete samu sebe, tak se vám najednou uleví a bude dobře.
Po těle i po duši.
Když mluvíte sama se sebou, nenadávejte si, neříkejte si hnusné věci, hezky se pochvalte, buďte na sebe milá a hodná, ale zase se nebojte otevřeně a bez přehánění přiznat, co jste kde posrala.
S pokorou a láskou to přijměte.
Sebe přijměte. Bude se vám žít líp.
Vlastní zkušenost.
PS: Platí i pro muže.
Fanďuláci aneb s upřímností ven
Před několika dny jsem zjistila, že ty prodeje ponožek s trikolorou na zrcátka aut a nápisy o nějakém fandění a taky divnosti z Alberta zřejmě souvisí s tím, že se někde něco hraje. Moje kamarádka Veru napasla na facebooku, že netušila, že se ten hokej hraje u nás doma. No, já netušila, že je to hokej, přece se otepluje, tak by se snad měl hrát fotbal ne? A o tom, že by se u nás doma mělo něco hrát mi Fergus nic neřekl. Blbec, uklidila bych si, kdybych to věděla…
(Je pravda, že zjištění, že se hraje hokej vlastně vysvětlilo tu plastovou helmičku na divných fanďuláckých úkazech z Alberta, ale i tak mi furt nedochází proč se hraje lední hokej skoro v létě? Víte to někdo? Ledy přece roztály a tráva vyrostla a zazelenala se, no ne?! To už ty roční období neplatí ani ve sportu?! Boha jeho!) Celý příspěvek
Co mi dům dal – 9 poznatků
O tom, že budeme s mojí kamarádkou Emou v telce, jsem už psala. Není třeba se tedy k tomu více vracet. Podstatné je, že se to nakonec opravdu uskutečnilo. Ráda bych uvedla, že jsem dělala v rádiu, v časopisech a ve společnosti, která natáčela velkofilmy, nedá se teda říct, že bych byla světem lesku blesku, slávy polní trávy, nějak nepolíbená. Na druhou stranu, vždy jsem byla součástí realizačního teamu a lá produkce. Žádná superstar. Takže zde jsou moje postřehy z druhé strany kamery. Celý příspěvek
Never give up! 