Před několika dny jsem zjistila, že ty prodeje ponožek s trikolorou na zrcátka aut a nápisy o nějakém fandění a taky divnosti z Alberta zřejmě souvisí s tím, že se někde něco hraje. Moje kamarádka Veru napasla na facebooku, že netušila, že se ten hokej hraje u nás doma. No, já netušila, že je to hokej, přece se otepluje, tak by se snad měl hrát fotbal ne? A o tom, že by se u nás doma mělo něco hrát mi Fergus nic neřekl. Blbec, uklidila bych si, kdybych to věděla…
(Je pravda, že zjištění, že se hraje hokej vlastně vysvětlilo tu plastovou helmičku na divných fanďuláckých úkazech z Alberta, ale i tak mi furt nedochází proč se hraje lední hokej skoro v létě? Víte to někdo? Ledy přece roztály a tráva vyrostla a zazelenala se, no ne?! To už ty roční období neplatí ani ve sportu?! Boha jeho!)
Nikdy jsem nikam nezapadala, ale děsně jsem se snažila. Tak nějak jsem se podřizovala střednímu proudu, protože jsem prostě moc chtěla mít kamarády a nebýt sama. Samozřejmě se mi to zapadnout nikdy pořárně nepovedlo, ale alespoň jsem to zkusila. Byla jsem totiž na základce dost často nemocná a když už jsem byla mezi dětma, chtěla jsem si to užít. Jenže já fakt byla jiná, chytrá, ale jiná a všimli si toho i rodiče, a proto mě ze základky šoupli na osmitelej gympl, kde to ma začátku vypadalo nadějně. Ze začátku…
Některý věci prostě nedoženete. U nás doma se například nesmělo pouštět Beverly Hills 90210. Otec to nechtěl, protože to bylo „dementní americký vymývání mozku a prý stačili komouši a tohle je stejná nevzdělaná pakáž“. No tak jsem se prostě na to v neděli v podvečer nedívala. A v pondělí o velký přestávce jsem byla tuplem out. A tak jsem nutila spolužačky, aby mi to alespoň vykládaly. O Brandonovi a Kelly a jiných opálených hrdinech v kalhotách s pasem pod bradu. Je pravda, že moje babička občas zasáhla a nechala mě dívat, ale moc často to nebylo. A i když jsem béháčko hltala, protože jsem ho měla zakázaný, tak nějak v hloubi duše mě zas až tak nebralo. Popravdě, měla jsem radši Dobrodružství kriminalistiky a Kalendárium. Jo, nekecám.
Taky jsme hrála na saxofon (wierdo!!) a dělala koníčky, které neodpovídaly pravému jemnocitu dívky (hrála jsem soft, střílela ze vzduchovky, chtěla dělat nájenmného vraha a sháněla kurz žonglování a házení nožem. Naučit se otevírat zámek sponkou na vlasy byl můj sen.). Byla jsem spíš kluk.
Ve všech nových kolektivech, jsem se snažila zapojit, být milá a vstřícná, ale po chvíli jsem většinou ztrácela ostražitost a otevřela v nevhodnou chvíli tu svou nevymáchanou hubu. Dámské kolektivy pro mě nebyly nikdy, to jsem pochopila hned – nedokázala jsem vhodně konverzovat na téma perleťový lak na nehty –  ano nebo ne – a sklouzávala jsem k nevěřícným zmateným výrazům a otázkám typu: „A není to jedno, stejně se to oloupe, proboha!“ (Já husa pitomá…Pak se nemám divit, že mě nepozvaly na párty v Barbie stylu, což mě mrzelo jen kvůli tomu pozvání. Já bych vlastně stejně nešla.)
Naopak pro kolektiv chlapců jsem byla zase moc dívčí a prsatá (ne že by to tak vadilo) a moc sečtělá (to už vadilo hodně) a málo udivená nad jejich dobrodružstvími (absolutní propadák). Teda, zase aby to nevypadalo, že jsem absolutně neschopná, tak dnes už umím dokonale říkat věty typu: „No ne, to by mě nenapadlo. Jsi fakt hustej! A na to jsi přišel sám?! Bomba!“ samozřejmě s doširoka otevřenýma očima.

Ve skutečnosti nemůžu říct, že bych byla v dospívání nějak sama, naopak! Měla jsem celkem hodně známých, ráda jsem pařila a od přírody jsem ohavně pozitivní typ, takže všude vítaná, ale nikde jsem se pořádně necítila jako doma. Opravdových kamarádek jsem měla a mám jen pár. Kamarádů jakbysmet. Nějak mě moji kamarádi furt chtěli zmermomocnit a to se v době dospívání nějak nehodilo k mé představě dokonalého přátelství. Teď už tak blbá samozřejmě nejsem.
Ano, jak tak stárnu a získávám zkušenosti jsem prostě v tom přizpůsobování mnohem lepší. Nicméně i přes značnou kultivaci i tak na sobě pozoruju, jak se to moje divnovství v některých sférách opravdu zhoršuje a nejděsivějí na tom je to, že mi to vůbec nevadí.

Nikdy jsem se nedívala na Ordinaci v Růžové zahradě, neviděla jsem Hvězdný války, všechny ty skřítkovský věci od Tolkiena, ani Rockyho a Transformátora. Je mi jedno, co udělala Hanychová nebo Ivetka Bartošová (ta vlastně zemřela, že…nebo ne?) a rozhodně je mi jedno, jestli někdo někam rychle doběhl, kopl balon nebo skočil šipku. Jako všem jim přeju jejich úspěchy a styl života a nechť si tu radost z vykonaného užívají, ale mně ta médii a společností předkládaná konverzační témata, o kterých se všichni máme bavit, jsou prostě nějak u mého velkého zadku. Nemám na ně názor a fakt je asi ani nechci rozebírat a ztrácet svůj čas. A co pak se mnou, že jo… Před úsvitem zastřelit, to jedině.
A tak se klidně stalo, že prostě nevím, co jsou to fanďuláci a kdo je ten Bob, kterej má teď jít hrát (někdo to napsal na facebooku, že by to snad bylo i lepší…).
A víte co, pořád žiju.
Nepuklo mi srdce ani do mě neuhodil prst boží. Nemám televizi a je mi spousta věcí tak nějak volná. A jediný, čeho lituju je čas a energie, kterou jsem věnovala tomu, abych se zalíbila zájmovým skupinám lidí, které jsem potkávala. Ale na druhou stranu, kdybych to nezkusila, nemohla bych teď s čistým svědomím odmítnout pozvání na nezajímavou party, nebo naopak s radostí přijmout neformální schůzku u pěkně vysoustruženého kámoše, případně se klidně vzdálit od rozhovoru na téma – co dávali večer v telce a jak je to zasáhlo. Proč? Protože se znám a protože prostě už nemám tolik energie a času se snažit zalíbit někomu, kdo se vlastně nelíbí mně a nic mi neříká. Jediný rozdíl je jen v tom, že to teď nejen poznám, ale klidně veřejně přiznám. A je mi moc fajn!