Neúspěch mě nezlomil – Moje Psychologie

15317763_10154758967999154_3256933647831489092_nRok, kdy nejsem v kvalitním časopise, jako by nebyl…
A tak jsem opět v lednovém vydání barevného časopisu, tentokrát oblečená, nicméně stále rozesmátá, až to snad ani není hezké.
Vlastně nevím, proč si fotografové po dvou hodinách focení vybírají jen fotky, na kterých vypadám jako by si na mě plastický chirurg Blanky Mantragi učil nový a ještě přirozenější úsměv. Ráda bych uvedla, že dokážu být taky vážná a seriózní! Ne že ne, ale budiž tedy.

Kromě dvouhodinového focení, kdy je nakonec vybraná jedna „stejná“ rozesmátá fotka (a to jsem se tam točila jako husa na báni), je dalším aspektem spolupráce s časopisem také nekonečný proud myšlenek, které jste si s redaktorem řekli, nebo napsali, ze kterého pak vznikne produkt o deseti větách. Běžně jich je maximálně pět, ale tohle je Moje Psychologie, kde si celkem potrpí i na obsah, takže text není jen popisek fotky.

12670533_10154068075814154_1246091732219169986_nV případě takovýchto spoluprací moc neovlivníte obsah. Prostě něco se vybere a něco se napíše, samozřejmě máte právo se vyjádřit, ale ve své podstatě jim důvěřujete a adrenalinově to necháte na nich.
Já jsem měla to štěstí, že jak fotograf, jehož jméno jsem celá okouzlená zapomněla, jakmile jsem ho viděla, tak i redaktorka Jana LeBlanc jsou profesionálové a velmi milí lidé. Proto jsem si vlastně mohla dělat, co jsem chtěla, říkat, co jsem chtěla a obléct si, co mi ten den přišlo pod ruku. Ten samý přístup byl ostatně v Cosmopolitanu, především v rámci oblečení. I když tam bych si klidně na sebe i něco vzala…

Zde je přepis naší intenzivní komunikace, kterou jsme s Janou LeBlanc měly a ze kterého vznikl rozhovor v Moje Psychologie. Moc děkuji za možnost se podělit o svou zkušenost a také poděkovat svému bývalému šéfovi, tomu současnému, a také kolegyni, na kterou v tištěné verzi nevyzbylo místo, ale s ohledem na její odchod na mateřskou dovolenou, kdy musím v práci válčit s nepřízní osudu sama, jí vlastně děkuji každým dnem, že mi byla a je oporou  a naučila mě snad všemu, co o komunální politice dnes vím.

Čtení vám zabere cca 10 minut, dyslektikům 15 minut. (Mami, prosím tě, stopni si to, ať těm dyslektikům nelžu! :)
Celý příspěvek

Reklamy

Sama sobě guru

obrázek (4)Jak to napsat, aby to nevypadalo divně… I zeptala se mě jedna známá blogerka na názor ohledně ritálů, co mi pomáhají, abych všechno zvládla. A tak jsem jí to v rychlosti napsala – tedy jen dva. Měla to být krátká odpověď. Ne že bych věděla, co dělám, ale snažím se v tom chaosu mít jasno. A rituály mojí obsedantně kompulzivní povaze hodně pomáhají, tak a proč to neposlat dál, no ne?
Vždycky mi všechno nevychází (jaké překvapení) a dneska jsem si zrovna říkala, jak to teda všechno v tom mým životě zvládnu. Kamarád tuhle poznamenal (nevím, jestli to nebyla ironie, ale nebudu si toho všímat…) že bych mohla být takový ten pouliční lifestylový kauč, co hází moudra na potkání. No já si v té chvíli spíš říkala, že jsem občas pekelně trapná a vlastně nevím, co to tu plácám, když opravdu každý den nemám kaviár a občas je problém i ten chleba… Celý příspěvek

Focus

IMG_6278Univerzální člověk je prostě prokletí. Vím, o čem mluvím. Ne že bych byla tak úžasná jako Leonardo daVinci nebo Laďka Kozderková, ale jsem taky univerzálním člověkem. Dělala jsem kde co a skoro ve všem jsem byla dobrá. Nikdy na první příčce, protože jsem k tomu „hlavnímu“ dělala ještě patnáct dalších věcí, ale vždy jsem se dokázala i v takovém humbuku alespoň kvalifikovat.
A o kvalifikaci nám přece jde, no ni?! Celý příspěvek

I will dance

IMG_2488V angličtině se gramatikou dá sdělit všechno. A přesto nic otevřeně neříct. Vždycky svým žákům poctivě vysvětluju rozdíl mezi jistou/plánovanou budoucností a obyčejnou budoucností, jak je to s předpřítomným a minulým časem a proč je dobré časy znát a umět je ovládat. Vyjadřujete totiž jimi nejen období, ale taky svůj postoj k dané věci a to je někdy set sakra důležité. Celý příspěvek