Univerzální člověk je prostě prokletí. Vím, o čem mluvím. Ne že bych byla tak úžasná jako Leonardo daVinci nebo Laďka Kozderková, ale jsem taky univerzálním člověkem. Dělala jsem kde co a skoro ve všem jsem byla dobrá. Nikdy na první příčce, protože jsem k tomu „hlavnímu“ dělala ještě patnáct dalších věcí, ale vždy jsem se dokázala i v takovém humbuku alespoň kvalifikovat.
A o kvalifikaci nám přece jde, no ni?!
Má kolegyně mě označila za klokana, který někam přihopká, chvíli tam setrvá a pak hopká dál. Já bych to označila na osmero řemesel a devatero bídy.
Fakt, že mi něco jde, ještě neznamená, že mě to bude naplňovat. Nebo že mě to uživí. A tak byť mám vystudovaná práva, tak mě i tak baví víc marekting a PR, ale nějak nezvládám tu povrchnost, totální nekreativnost a mělkost (většiny, ne všech, ale většiny) lidí, kteří se v tomhle prostředí v ČR pohybují, a přestože jsem si to tak trochu k těm právům i dostudovala, tak jsem u toho nakonec nezůstala. Vrátila jsem do velkého světa právničiny, kde jsem vedla jednání, lítala po stavbách, cestovala a nakonec v korporátním prostředí pochopila, že ani to není pro mě. Šlo mi to, celkem mě to i bavilo a myslím si, že jsem byla schopná (na moje místo nakonec museli přijmout dva lidi…že), ale opět, nenaplňovalo mě to, nebylo to ono.
A jednou, když jsem jela kamarádům překládat do zahraničí, jsem tak dlouho překládala, až jsem se z překladatelky stala spolumajitelkou firmy, která je ejhle tuhle distributorem největšího frézovacího centra na světě. Klasika, nejdřív nic a potom Ritz. Absolutně nevědomá, řídící se pouze intuicí a hrubou představou, o čem to asi všechno je. Což se po roce investic a rozkoukávání, mimochodem nic není dražší, než vlítnout do oboru, o kterém nevíte nic. Ale vědět o čem to je, tak do toho nejdete, že…
A v tom všem zorientovávání se co jsem to proboha udělala, jsem najednou našla svůj focus. A tím jsou zuby.
A nové materiály a frézy, skenery a zubaři s jejich pacienty. A najednou vidím jeden jediný podstatný rozdíl,  už se nenechávám od své cesty odlákávat nabídkama, které jsou fakt zajímavé (sakra!), protože prostě tohle je pro mě nejlepší.
Dokonce se nechci ani scházet na kafíčka, ani nekoukám na TV (já ji teda už ani nemám, ale i tak), nebaví mě nakupovat oblečení a jedu si jen to svoje. Zuby, zuby, zuby. Za rok jsem se vypracovala do pozice, kdy v některých vrstvách tohoto oboru (nové materiály, nové technologie, co se děje venku) jsem specialista a ve zbytku (původní technologie, ve kterých se tu pořád (ach jo) pracuje, klasická výuka, původní řemeslná práce a základní znalosti) jsem totální eléf.
Uvědomuju si své silné i slabé stránky, a proto dokonce půjdu zpátky do školních lavic (no dálkově, ale přece), abych si ty základní znalosti doplnila. Rozkresluju si po večerech tvary zubů a neustále něco ohledně chrupu googluju a dokonce jsem opomenula i fakt, že znovu dávají Outlandera.
A proč? Protože mám focus. Jsem opravdu zacílená. A šťastná. Mám hnací motor, který jsem konečně objevila a ten mě žene, jede na vášeň a na sny a na obrovské příležitosti, které mi moji zahraniční partneři dávají, no a taky na strach z úspěchu i z neúspěchu, z exekutorů a z bankrotu, který v podnikání může kdykoliv přijít. Je to strašný adrenalin a neuvěřitelná džungle, ale já jsem poprvé v životě zacílená a naučila jsem se říkat jakémukoliv rozptýlení „ne!“. A to mě asi teď naplňuje nejvíc. Ta vnitřní síla, která se nebojí následků slova „ne“.