Neúspěch mě nezlomil – Moje Psychologie

15317763_10154758967999154_3256933647831489092_nRok, kdy nejsem v kvalitním časopise, jako by nebyl…
A tak jsem opět v lednovém vydání barevného časopisu, tentokrát oblečená, nicméně stále rozesmátá, až to snad ani není hezké.
Vlastně nevím, proč si fotografové po dvou hodinách focení vybírají jen fotky, na kterých vypadám jako by si na mě plastický chirurg Blanky Mantragi učil nový a ještě přirozenější úsměv. Ráda bych uvedla, že dokážu být taky vážná a seriózní! Ne že ne, ale budiž tedy.

Kromě dvouhodinového focení, kdy je nakonec vybraná jedna „stejná“ rozesmátá fotka (a to jsem se tam točila jako husa na báni), je dalším aspektem spolupráce s časopisem také nekonečný proud myšlenek, které jste si s redaktorem řekli, nebo napsali, ze kterého pak vznikne produkt o deseti větách. Běžně jich je maximálně pět, ale tohle je Moje Psychologie, kde si celkem potrpí i na obsah, takže text není jen popisek fotky.

12670533_10154068075814154_1246091732219169986_nV případě takovýchto spoluprací moc neovlivníte obsah. Prostě něco se vybere a něco se napíše, samozřejmě máte právo se vyjádřit, ale ve své podstatě jim důvěřujete a adrenalinově to necháte na nich.
Já jsem měla to štěstí, že jak fotograf, jehož jméno jsem celá okouzlená zapomněla, jakmile jsem ho viděla, tak i redaktorka Jana LeBlanc jsou profesionálové a velmi milí lidé. Proto jsem si vlastně mohla dělat, co jsem chtěla, říkat, co jsem chtěla a obléct si, co mi ten den přišlo pod ruku. Ten samý přístup byl ostatně v Cosmopolitanu, především v rámci oblečení. I když tam bych si klidně na sebe i něco vzala…

Zde je přepis naší intenzivní komunikace, kterou jsme s Janou LeBlanc měly a ze kterého vznikl rozhovor v Moje Psychologie. Moc děkuji za možnost se podělit o svou zkušenost a také poděkovat svému bývalému šéfovi, tomu současnému, a také kolegyni, na kterou v tištěné verzi nevyzbylo místo, ale s ohledem na její odchod na mateřskou dovolenou, kdy musím v práci válčit s nepřízní osudu sama, jí vlastně děkuji každým dnem, že mi byla a je oporou  a naučila mě snad všemu, co o komunální politice dnes vím.

Čtení vám zabere cca 10 minut, dyslektikům 15 minut. (Mami, prosím tě, stopni si to, ať těm dyslektikům nelžu! :)
Celý příspěvek

Když jde o formu

water-drop-384649_1920Nový film o Bridget Jones mě hodně ovlivnil. Ano, není to Shakespeare, není to intelektuální zápas imigranta na sociálních dávkách ve studeném Dánsku ani nic zlomového, přesto mi tenhle biják udělal radost a překvapivě ve mně rezonuje do teď. Asi nedostane Oscara a snad ani Malinu. Kdyby nic, tak minimálně jednu stárnoucí holku dohnal v životním závěrům, které se rozhodla sepsat a pustit do světa. Jsou to jen moje životní závěry, netýkají se nikoho jiného a jakákoliv podobnost s někým jiným je čistě náhodná. Při sepisování těchto mouder vzniklých z dlouhodobého pnutí nezemřelo ani nebylo zraněno jediné zvíře. Here we go:  Celý příspěvek

Korporát budiž pochválen

interior-design-828545_1280Nedávno jsem přemýšlela o své zkušenosti v korporátu a o tom, jak vlastně tahle instituce funguje, jaké lidi sdružuje a proč to není místo pro mě. Z korporátu jsem odešla před více než třemi lety a chvíli mi trvalo, než jsem o téhle zkušenosti mohla mluvit s nadhledem a nedejbože o ní něco napsat. Ale čas uzrál a tady je několik poznatků z korporátního světa.
Celý příspěvek

Hlavně se z toho…

pes1Dlouho jsem nepsala, protože jsem prostě neměla čas na zpracování všeho toho, co se dělo. Jako ono se vlastně nic zásadního nedělo, ale bylo toho ne-moc-zásadního tolik, že jsem nevěděla co dřív udělat a co dřív napsat. Zmiňovat se o nepodstatných věcech asi nemá smysl, takže bych to spíš viděla na nějaké pěkné poučky, které vychází z reálných situací: Celý příspěvek