Ráno mě vzbudila máma, protože mi potřebovala říct, že poslouchala rozhovor na Dvojce Zbigniewa Czendlika se Zuzanou Brychtovou Horeckou a Barborou Černohorskou, autorkami projektu komunitní knihovny „Obývák vesnice“ ve Statenicích.
Mlčela jsem a zpracovávala emoce i informace.
„Bože, to ne, dneska ne,“ pomyslela jsem si, protože téma knihoven je pro mě srdeční záležitostí, kterému jsem se po odchodu z bývalého zaměstnání, přestala věnovat. „No…,“ smutně a frustrovaně jsem vydechla, protože poslední dobou některé dny jsou těžší než ty jiné, což zřejmě má mamka zaregistrovala více, než jsem si přála.
„Počkej, to se ti bude líbit a udělá ti to radost!“ motivovala mě. „Zrovna jsem poslouchala Zbigniewa a měl tam holky ze Statenic, co udělaly skvělý projekt knihovny a představ si, že když se jich ptal, kde je napadlo, že by mohly mít takovou knihovnu, tak je prý mimo jiné oslovil článek v Respektu s první vítězkou soutěže Knihovna Jinak!“
„Víš kterou, s Hankou z Hejný! Jak jsme spolu za ní v létě jely na inspekci! To byla ta tvoje soutěž!…Posloucháš mě? Jsi tam?“
„Jsem, to je hezký,“ dodala jsem zmateně.
„Chapeš to? Všechno je to o tom, abys vydržela. Protože to, co děláš má smysl. I kdybys namotivovala jednoho člověka a změnila jen jednu věc, tak to má smysl,“ vedla má matka svůj nedělní peptalk. „Pusť si to! A na škatulkáře se vyser. Já taky začala s aromaterapií v devadesátkách a všichni si mysleli, že jsem blázen. A jak to dopadlo. Teď se s aromaterapií rodí a díky tomu měla (jméno vynechávám) lepší porod. A jak nám trvalo to prosadit. Ale mělo to smysl. Proto ty věci děláš, i pro jednoho člověka. Je to jako kabriolet!“
„Já vím, i pro jeden slunný den,“ usmála jsem se.
A tak jsem si ten rozhovor pustila. Je skvělý, doporučuji vám ho (a dole najdete odkaz).
Vybavilo se mi mnoho krásných věcí a chvílí, pro které jsem tu soutěž dělala i mnoho ošklivých, které přišly po změně osvíceného šéfa, který mě nechal takové šílenosti nad rámec mé agendy dělat.
Ono to tak bývá bohužel (zatím) vždycky. Společnost je rozvrstvená a je v ní mnoho živočišných druhů a ten můj k uskutečňování svých vizí a představ prostě potřebuje osvícené mocné, kteří mají tu moc mi dát prostor a prostředky k tomu, aby se ty dobré věci staly. Stejně jako potřebuju přátele a širší kruh kamarádů a známých, kteří mi někdy pomůžou nebo alespoň povzbudí. Protože kdo chtěl někdy něco změnit, tak ten ví, že ne vždy to vyjde a občas se to i nepěkně podělá a bez spolupráce a pomoci se prostě neobejdete.
V opozici k těmto živočišným druhům nám ve společnosti stojí škatulkáři, kteří nedokáží nebo nechtějí do vize nahlédnout, a naopak všechny blázny jako jsem já se snaží uklidit do nějaké předem nadepsané škatulky, kam samozřejmě nepasujeme, takže nás tam rvou násilím (čti šikanou), jen abychom nevyčnívali, byl od nás klid, a nezvedali jsme pořád někde svou pouhou existencí prach. Věřte mi, že vím, o čem mluvím.
Takové byly některé učitelky na základce, ze které jsem musela v 90. letech odejít na PORG, což byla jediná „jiná“ škola té doby a kde jsem dostala svůj prostor k rozvoji a „mohla se uskutečňovat“, jak říká má terapeutka a kaučka. Jsem za tuhle možnost vděčná a doporučuji podobné školy všem nadaným dětem, protože většinová společnost a klasické školství je pro podivíny čiré utrpení.
Jsem vděčná i za své osvícené šéfy, kteří v rámci pracovního procesu nade mnou drželi ochrannou ruku před spolupracujícími škatulkáři. Protože ti jsou všude a ve skutečnosti to není až tak špatné, společnost je různorodá, a to je dobře. Škatulkáři udržují jistý řád věcí, a proto velmi lpí na pravidlech, která si mnohdy dokonce stanovili sami. Prý jim to dodává větší sebevědomí a klid. Zvlášť, když mají přijít jakékoliv novoty, které je děsí.
Nezapomenu na větu jedné šéfové, která mi řekla: „Jindro, všichni se vás báli vyhodit, ale já se vás nebojím a všem to dokážu!“ Nechápala jsem, čeho se bojí?! Jedné praštěné holky, co chce dělat věci jinak?
No, vlastně jo. Je to docela děsivé. Co když se mi to nepovede a bude z toho průšvih? Nebo ještě hůř! Co když se mi to povede a bude to mít úspěch! Na to totiž musíte být opravdu velcí, abyste oboje ustáli. A ne všichni, co mají moc a rozhodovací možnosti, tyhle kvality a velikost králů mají. Tak to prostě je.
Soutěž Knihovnu Jinak jsem založila ze zcela egoistických pohnutek. Protože jsem jiná a viděla jsem možnost, jak podpořit i další jiné lidi, kteří by svými uskutečněnými plány, které jednou dopadly dobře (ufff), mohli nemotivovat další. A to nejen knihovníky, ale i zástupce obcí, kteří k tomu všemu musí dát zelenou.
První rok téhle soutěže vyhrála právě Hanka Hrabáková z Hejné, z obce o cca 150 obyvatelích. Porazila matadory z Olomouce i Brna. Hlasovali pro ni totiž lidé, tedy její podporovatelé a uživatelé knihovny. Hanka mohla své bláznivé plány uskutečnit díky starostovi, který i v takhle malé obci byl dostatečně velký na to, aby jí prostor pro vybudování knihovny v obecní budově dal.
A nejen ten, Hanka hlavně dostala prostor k uskutečňování svých vizí, a nakonec se stala první vítězkou téhle soutěže, ze které možná zarytí knihovníci šíleli, protože neměla vlastně žádné knihovnické parametry a byla dost divoká. Na druhou stranu byla ale taky chytlavá, plná emocí a náboje, který se projevil hned v dalším ročníku, kdy jsem v práci i spala, abych zvládla přihlášky zprocesovat, protože jsme měli trojnásobek soutěžících.
Soutěž se nakonec přidružila k vyhlášení Knihovny roku, za což jsem byla opravdu vděčná a mrzelo mě, že jsem to už nemohla zavolat své úžasné osvícené mentorce, která mě povzbuzovala a držela nade mnou jako předsedkyně Kulturní komise ochrannou ruku. Květa Halanová starostka z Jílového u Prahy mi chybí každý den a doufám, že to všechno moje počínání z nebe sleduje a stále mi drží palce.
Po Knihovně Jinak jsme nakonec ještě vyhlásili Škol(k)u Jinak, což byla obdobná soutěž pro školy a školky, kterou jsem si hojila své rány z dětství, kdy mě šikanovaly nejen děti, což je asi běžné, ale ponižovali mě i učitelé, což už tak úplně OK není (i když to byly 80. léta).
Chtěla jsem dát prostor školám, které samozřejmě dodržují školní osnovy, ale díky učitelům, kteří jsou jiní a svým povoláním žijí, dokáží vymyslet a zprocesovat neuvěřitelné projekty a obětovat pro svou práci veškerý volný čas. I tady se ukázalo, že malá škola může soutěžit s tou velkou a že učitel může být, jakkoliv aktivní a zapálený, ale bez podpory svého ředitele, prostě projekty neuskuteční a děti neobohatí. Takže se nikdo nikam neposunete.
Jestli se soutěže v mém minulém zaměstnání vyhlašují, to netuším. Domnívám se, že ne. Bylo to hodně práce i starostí, sháněla jsem si sponzory i výrobce knihobudek, samozřejmě opět za pomoci některých osvícených mocných a vysilovala se střety s obrovskou nevolí nových mocných škatulkářů, která mi brala energii i zdravý rozum.
Musela jsem nemotivovat spolupracovníky, pro které jsem představovala další práci navíc a domnívám se, že už tam není nikdo takhle jiný, aby tu podstatu soutěže udržel, což se asi všem nakonec ulevilo. :-)
Jediné, co asi po mně zůstalo, je soutěž Architekt Obci, kterou vymyslela na jedné kulturní komisi Květa Halanová s dalšími osvícenými mocnými a kterou jsem pak odborně vedla a držela v lajně. I tahle soutěž pomohla a nastartovala spolupráci architektů a starostů, která je pro tvorbu veřejného prostranství zcela klíčová a doufám, že ovlivňuje další.
Když bych to měla celé shrnout, tak blázni jako já se bez osvícených mocných neobejdou. Dobrý učitel bude jen tak dobrý, kolik prostoru dostane od ředitele školy, knihovník rozjede i na malé obci skvělou knihovnu, když mu to starosta umožní a veřejný prostor bude lepší pouze v případě, kdy bude architekt a starosta spolupracovat. A to vše ku prospěchu občanů, čtenářů a dětí. Jeden má nápady a vizi, ten druhý má moc. Málo kdy se tyto vlastnosti spojují v jenom člověku, takových je a bylo velmi málo.
Všem, kteří to dočetli až sem bych chtěla dát za odměnu nějaké doporučení nebo poučení, ale já ho asi vlastně nemám. Mám jen víru.
Víru, že bude více mocných, kteří budou osvícení natolik, aby prohlédli potenciál vizionářů, nezalekli se neúspěchu, a především jejich úspěchu a pochopili, že vizionáři nechtějí být mocní, chtějí se uskutečňovat a věci měnit. Nechtějí jejich pozici, nemají na to naturel, chtějí jejich svolení, podporu a prostor. Nepotřebují být nutně ve světle ramp. Ty přenechají právě těm mocným, kteří si to díky své velkorysosti a velikosti zaslouží, protože být s námi je ve své podstatě očistec.
Vím, o čem mluvím, protože já jsem v očistci 24 hodin denně.
Takže děkuji všem, kteří to se mnou alespoň chvíli vydrželi a nechali mě se uskutečňovat ku prospěchu dalších.
Díky vám!
Odkaz na rozhovor na Dvojce naleznete zde:
(Schválně jsem téměř nikoho nejmenovala, ale odkaz na tento článek v soukromé zprávě pošlu všem osvíceným mocným a věrným přátelům, protože si zaslouží vědět, jak důležití pro mě v některých okamžicích byli a jsou.)
Never give up! 