Jsem trochu kamikadze. Na Dvou Třicítkách jsem o víkendu psala o plavání proti proudu a musím se přiznat, že opravdu nejsem konformní člověk. Ne že bych potřebovala dělat revoluci, to zase ne, ale moc mě to následování (většinou špatných) příkladů nenaplňuje. Mám ráda, když věci fungují. Do cíle se snažím dostat za pomoci všech možných technik, na které v průběhu své cesty narazím. A tak to zkouším, měním, opouštím a zase se vracím na začátek, a to vše ku radosti mé starostlivé matky, která mé pohyby bedlivě sleduje a dost kriticky komentuje. Ne že by to můj otec nesledoval, ten to sleduje taky, ale na tajno. Jako že nic… Toliko k rodičovskému modelu. Celý příspěvek →