Jsem trochu kamikadze. Na Dvou Třicítkách jsem o víkendu psala o plavání proti proudu a musím se přiznat, že opravdu nejsem konformní člověk. Ne že bych potřebovala dělat revoluci, to zase ne, ale moc mě to následování (většinou špatných) příkladů nenaplňuje. Mám ráda, když věci fungují. Do cíle se snažím dostat za pomoci všech možných technik, na které v průběhu své cesty narazím. A tak to zkouším, měním, opouštím a zase se vracím na začátek, a to vše ku radosti mé starostlivé matky, která mé pohyby bedlivě sleduje a dost kriticky komentuje. Ne že by to můj otec nesledoval, ten to sleduje taky, ale na tajno. Jako že nic… Toliko k rodičovskému modelu.
Myslím, že mě má Vesmír rád. Akorát mi nic nedá zadarmo, evidentně ho totiž baví se dívat, jak se plahočím a snažím, aby mi pak na pokraji sil hodil to, po čem toužím a ještě tisíckrát tolik. Prostě nejdřív nic a potom Ritz. (o tom jsem taky někde psala…)
Snažím se udržet balanc ve svém životě tak, abych se nepřipravila o opravdu pěkné dobrodružství, ale zase abych si ho užila natolik, abych o něm byla schopná vyprávět – živá a netraumatizovaná. Všichni jsou momentálně posedlí bezpečností, ale já osobně mám pocit, že prostě moc bezpečnosti škodí. Samozřejmě je potřeba stále pracovat s pudem sebezáchovy a také nikomu svým konáním neubližovat, ale i tak se podle mě dá toho hodně zažít, když si dovolíte ten život žít.
Nejsem blázen, jsem jen právník se smyslem pro humor a dobrodružství, takže mám ve skutečnosti spoustu pravidel a pouček, kterých se sama držím a myslím si, že je na čase se o ně podělit. Třeba se vám některá budou hodit:
Alkohol – moc nepiju (pokud mě někdo neopije nebo společnost, kde se nacházím není tak strašně nesnesitelná, takže se opiju dobrovolně, abych zapadla nebo to alespoň přežila. Navíc si říkám, že když někoho velmi ale velmi nesnesitelného urazím, alkohol bude omluva). Po alkoholu je mi někdy špatně a taky si myslím, že to není košer, především pro okolí, takže se snažím neopíjet v nevhodné dny a taky v nevhodném prostředí a z baru se zásadně vytrácím těsně před tím, než se rozsvítí. A tím nemám na mysli svítání.
Sex – provozuji chráněný sex (a jak je známo, pokud je sex chráněný, tak se to vlastně nepočítá, takže není třeba psát s kým a jak a hlavně kolikrát. Takže jako by to nebylo.) Jinak v sexu razím zásadu, že se to musí líbit oběma/třem/čtyřem…všem zúčastněným, nehledě na názor společnosti, jejíž názor vlastně nikoho nezajímá, zvlášť když u toho nebyli.
Peníze – snažím se spořit, což mi nejde a taky nerada dělám dluhy (pokud to není bezpodmínečně nutný) a pokud je už udělám, tak to musí stát za to – důvod si najděte sami. A hlavně, snažím se vše platit sama. Je to jedna z podstat svobody a nezávislosti. Nemám problémy někomu půjčit a vždy věřím, že mi vše vrátí. A samozřejmě nemám ani problémy s pozváním na drink nebo na něco malýho dobrýho (bavíme se o jídle, jasný?!), ale moc to nepřeháním. Samozřejmě pokud chce chlapec rozdělovat účet za dvě kafe dřív, než se k tématu vyjádřím, vím, že to nebude fungovat.
Corpus delicti – nefotím se nahá (Cosmo bylo něco jinýho. Žádný sprosťačiny posílaný přes whatsup). Nedokážu si představit, že by se pak někde vyrojily moje fotky, třeba ve chvíli, kdy budu kandidovat na prezidentku, spát s Mickem Jaggerem nebo googlit „dudy jako sudy“.
Rodina – dbám na rodinu, respektuji tuto instituci a hned na začátku se ptám na rodinný status, rodinné anamnézy a plány s naší imaginární rodinou. Toliko k prvním schůzkám. Naopak v práci o rodině vykládám značně omezeně. Jsem zástup za mateřskou dovolenou a stresu si už všichni užili dost a dost, no ne? Navíc mluvit o čekání na Godota vypadá trochu zoufale a to já zatím nejsem.
Pravda/Fakta – nepředjímám, poslouchám, nehodnotím, ale vše si následně ověřuju. Nechám ho klidně mluvit, zatímco si všechno zaznamenávám do své právnické paměti, abych si to pak si v klidu domova prověřila. Ráda bych uvedla, že vhodně zvolené otázky taky udělají své. Nereaguji hned, zákeřně sbírám důkazy a odvahu. Mám totiž ráda připravené výstupy, stejně jako organizovanou smrt – závěť, vybraná hudba, vhodně zvolené místo odpočinku a tak.
Lohas – recykluju a snažím se do těla nervat chemii, pokud nemusím. A to se týká i krémů i šamponů. A taky nechi planetu zaplavovat nesmyslala. Nicméně nejsem fanatik a například to KFC jsem si prostě včera dát musela. Pomáhá na kocovinu. Neříkejte mi, že je tam palmový olej. Kvůli němu už nejím skoro nic.
Náboženství – jsem zapřísáhlý atheista věřící v energie a Vesmír, nebavím se o náboženstvích – je to třaskavé téma. Náboženství se ovšem nebojím. Ostatně chodila jsem s muslimem i ultrakatolíkem a opravdu si nemyslím, že je třeba mi říkat Shalom sesto. Nevypadám jako Židovka, nic o té víře nevím, nejsem halacha a neodpustím vám to ani na Jom kipur.
Cestování – na vše se informuji a připravím. Kamkoliv jedu, zjistím si, kde je české velvyslanectví, případně jakékoliv jiné velvyslanectví EU, kam prostě v případě nouze skočím přes plot a donutím je, aby se o mě postarali (jinak to zmedializuju). Stávají se mi zvláštní příhody a jediný důvod mého přežití je velké štěstí, obrovská naivita a taky připravenost. Když jste na záludnosti země, do které jedete pořádně připraveni, málo kdy se vám pak opravdu něco stane – neplatí pro mě. A tak vynechávám led, turecké lázně, rozhovory o okupaci – zvlášť když na mě míří samopalem – stejně jako pojídání čínských vařených omelet cestou do podniku mého strýce a tety. Některé věci prostě prověřili jiní a já jim v tom důvěřuji.
Volba – všechno je to o volbě a je už jedno, jestli jste se rozhodli dobře nebo špatně. Hlavně, že jste se rozhodli. Pak si za tím vším stůjte. Nejhorší jsou lidé, co neustále mění svůj názor a pak ti, co neustále něčeho litují. Lítost a nerozhodnost je asi ten nejhorší postoj. Ke všemu. 

Poslední příklad za všechny:
Příprava – nikdy nepodcením přípravu. Zjistím si všechno o cestování, randeti na slepo, zítřejší prezentaci i baru, kam jdu. Pokud mám na to čas. A pokud ne, řídím se vlastní intuicí a rozhodnu se, že to dopadne dobře a Vesmír mě v tom nenechá. A to se pak do těch dobrodružství pouštím mnohem radostněji a svobodněji. Ale jak vidíte, za tou lehkostí bytí je opravdu spousta práce (napsala bych i odříkání, ale to už by nebyla pravda).