(Boh) Za dva týdny budou Vánoce. Nikoho tím nechci stresovat nebo nějak popichovat. To rozhodně nemám v úmyslu. Vánoční výzdoba v obchodech, televizní pořady a tématické rozhovory to spolehlivě udělají za mě. Takže tenhle příspěvek je vlastně jako nic, kapka v moři stresu a shonu. A proto bych chtěla říct, že já mám Vánoce ráda. Jsou jako maturita na nečisto. Strašně chcete, aby to všechno klaplo, ale když se nám nepovedou, máme za rok další šanci.
To není klišé. Ve skutečnosti jsou jen takové, jaké si je uděláme. Ostatně to je asi to jediné, o čem můžeme rozhodovat. Zbytek se stane tak, jako tak. Přijdou. Ve stejnou dobu. Je to ten nejlepší deadline všech dob. Nedá se posunout. Prostě bude.
Vánoce jsme doma slavili každý rok, ale opravdu si pamatuju jen na některé. Ty, kdy moje máma zapálila stromek prskavkou a plameny šlehaly tři metry vysoko; Vánoce na chatě, když jsem byla malá a pak taky ty, kdy den před Vánocemi zemřela má milovaná babička. Tyhle Vánoce mi bylo všelijak. Druhá babička se mě během svatvečera snažila rozveselit, a tak si do nosu strčila vánoční dekoraci (stříbrný kamínek) a tvářila se při tom děsně komicky. Přestože jsem uvnitř brečela jak smolný poraněný strom, vyprskla jsem ten večer v tom nejhorším okamžiku smíchy. Máma nás pod vlivem stresu strašně seřvala, protože ten kamínek pak nešel babičce z nosu vyndat a čím víc jsme se smály, tím to bylo vlastně horší. Tedy lepší, promiň mami…
Byly to ty nejpodivnější Vánoce. Mimochodem, bylo mi dvacet šest. Mé babiče přes sedmdesát, a tomu kamínku, co měla v nose jen pár dní. Věřte nebo ne, ale při tohohle zážitku se směju i brečím zároveň.
Nemám ráda naordinované pocity, které musíte spustit na povel v daný okamžik: Silvestr, Valentýn, předvídatelné konce romantických filmů nebo právě Vánoce. Přesto to ráda všechno prožívám, vždycky se nechám strhnout. O Vánocích chodím do kostela, do synagogy (do té o chvíli dřív), zpívám si koledy, nezřízeně jím a hlavně se děsně opíjím. Vlastně každý podvečer jsem někde jinde a jsem schopná svařák i posnídat. Dostanu se tak do perfektní vánoční nálady. Dodržuju s minimaxem adventní neděle a zapaluju svíčky (jednu po druhé), věším výzdobu, co by alespoň vzdáleně mohla připomínat Vánoce a předstírám úklid, ke kterému vlastně nikdy nedojde.
V období Vánoc je prý nejvíc sebevražd a je pravda, že ta tma, zima a světýlka temné myšlenky podněcují. Proto je asi dobré si zpívat koledy, být pořád pod parou, aby člověk ty suisidiální sklony raději zaspal. Ideálně v oblečení na sedačce, aby si pak druhý den hrdě navlíkl svetr se sobem, učísnul chemlon a vyrazil do toho vánočního povyku znova. Ostatně myslím si, že ze sebevražedných nálad nás o Vánocích spolehlivě dostanou jistá místa jako je pobočka České pošty, přeplněný supermarket nebo třeba Staromák – to je tip jen pro případ, že byste o tom činu vážně uvažovali. V prvních dvou případech onu zbraň obrátíte proti ostatním, v tom posledním se pěkně namažete a při troše štěstí se spustíte s nějakým cizincem, co vám pak za odměnu koupí klobásu a trdelník, takže na nějaké chmury prostě nebude čas. Věřte mi!
Dnešní doba skýtá mnoho variant, kterak Vánoce prožít a žádný způsob není špatný. Ani ta sebevražda, ale upřímně, než se o ní pokusíte, obvolejte známé (a tím může být i pracovník na lince bezpečí), popovídejte si o tom jak se máte, proberte fotky na facebooku a pak si dejte svařák, koukněte na Popelku, nebo si k pečení cukroví pusťte Sepulturu a na ukončení života se vykašlete. Víme totiž celkem spolehlivě, že Vánoce tak dlouho nevydrží, takže se fakt dají přežít. Po nich totiž přijde větší tornádo, v podobě Silvestra, Valentýna a placení daní. A než se dostaneme k Velikonocům, bude se nám po Vánocích upřímně stýskat. Dojde nám i mražené cukroví, co zbylo, dárky se okoukají a hlavně, budou nám chybět kámoši z linky bezpečí. Kdybychom se totiž scházeli pravidelně, přáli si šťastné a veselé kdykoliv se potkáme, občas si dali svařák k snídani a sem tam se oblíkli jako blázni do nevkusných vzorovaných svetrů, zřejmě bychom nebyli pořád cool, ale určitě bychom se nechtěli zabíjet. A proto si myslím, že jsou Vánoce báječné. Můžeme utrácet, přejídat se, projevovat city, snít, pít a věřit, že v našem životě je řád a jistota. Ať se děje, co se děje. Protože i když jsme celý rok fakt hodně zlobili, tak Vánoce přišly zas. A o tom to celé je. Jsou naše jistota. Jedna z mála…