18:27

Mám dneska rande. V 18:27.
Proto bude i post publikován přesně ve chvíli, kdy by moje rande mělo začít. Ne že bych přišla včas, to už v tuto chvíli nehrozí.  Nicméně pojďme z toho udělat malý sociologický experiment a přečtěme si něco o mých plánech, zatímco se dějí…protože jako svobodná žena po třicítce si prostě takové experimentování můžu dovolit, že…
Ono celkově to po třicítce není vůbec žádná sranda. I když se mi některé časopisy snaží namluvit, že mi teprve život zažíná. Ale já bych si dovolila tvrdit, že mi život už začal.O několik dekád dříve.

Potkali se na sociálních sítích. Vykají si. On je vtipný, tak moc, že jí opravdu rozesměje. Opravdu rozesměje! Dala mu šanci právě pro ten smysl pro humor, aniž by věděla, jak vypadá. Naopak on o ní po chvilce věděl všechno, protože po všech zkušenostech, které má, mu prostě rovnou sdělila, že má blog(y) a píše pro Triolu.

Nikdo neví, jak to dneska dopadne, ale slíbila, že o tom napíše. Prochatovali (čti „pročetovali“ ať už to znamená cokoliv) spolu několik hodin, takže oba zhruba tuší, co je čeká, nejdou do neznáma, ale zároveň si nebudou chybět, když to dneska v 18:27 neklapne.

Ona se v tuto chvíli bojí všeho… že se mu nebude líbit, že se jí nebude líbit, že se mu bude líbit, nebo nedej bože, že by se mohli líbit sobě navzájem.
Taky se bojí, že potkala po dlouhé době někoho, kdo je chytřejší než ona a kdo je i vtipnější než ona, a s ohledem na věk už ví, že se takové věci moc často nestávají. Je pro ní trochu jako mužská verze Fatalky, se kterou píše Dvě Třicítky a bez které jí bylo smutno, ale dalo se bez ní žít. Takže se vlastně není čeho bát. Opravdu ne!

Už jen vyřešit cestu do nádherné restaurace v hradbách Prahy, neopít se a přestat se stresovat.

Ono se totiž opravdu nemůže nic stát. Zažila to mockrát.
V nejhorším případě si dá něco malého a co nejdřív se vymluví na nemocného psa.
A pokud to bude moc hrozné, tak skočí z hradeb.
Nebo se do něj zamiluje.
Ono to v tomhle věku totiž vyjde na stejno.

Prázdné stáje s mohylou u vstupu

IMG_7258Asi stárnu. Nemám televizi a je mi spousta věcí jedno. Pořád bych nevyšla na ulici s igelitkou. Ale s deštníkem už možná jo. Igelitka je totiž otázka (ne)dobrého vkusu, víme? Naopak deštník je dospělácká praktičnost, kterou živí strach, že budu nemocná, pokud zmoknu a zůstanu v mokrém oblečení.
I přes svůj odpor k igelitkám (čili nejsem pořád stará!) na sobě spatřuju zub času. Nemám pocit, že se zastaví planeta, když teď hned nepodepíšu petici proti vykořisťování homosexuálních laoských důchodců a ani nepodléhám dojmu, že se všichni dívají, když mi v metru upadne mobil nebo klopýtnu na schodech. Taky už nemám touhu dobýt svět. Naopak jsme nabyla dojmu, že když na to půjdu pěkně od lesa, pomaloučku po lehoučnu, uchlácholím si svět a on mi sám padne k nohám. No a když ne, alespoň jsem zbytečně nedobývala. Celý příspěvek

Zhubni nebo zhebni #lymfajede Vol.1

Giuseppe_Arcimboldo_-_Rudolf_II_of_Habsburg_as_Vertumnus_-_Google_Art_ProjectTak jsem se rozhodla, že splním panu doktorovi jeho tajné přání, které vyslovil před více než rokem a půl, a zhubnu. Zhubnout musím proto, aby viděl, jestli tu lymfu mám z nadváhy (lépe řečeno, jestli jí nadváha ovlivňuje velmi, nebo málo) nebo z čeho teda to mám. (Jako by se to dalo opravdu zjistit…). Tak jako tak, když zhubnu, lymfě to prospěje. O tom žádná. A proto do toho jdu. Konečně mám pocit, že jsem připravená.
Nejsem žádná dietářka, protože nemám ráda pravidla a omezení a všechno co je příliš složité a komplikované. Tak nějak odmítám naordinovaný styl života. A proto bylo potřeba vymyslet dietu pro anarchistku gurmánku. Po pravdě, nějaké diety jsem v minulosti zkoušela, ale nezhubla jsem nikdy moc extra. Jedině snad s takovou tou zeleninovo ovocnou dietou, jak se při ní jí tukožroutská polívka a rýže natural. Ve své podstatě je to klasická pročisťovací dieta, ale v devadesátkách tomu nikdo tak neříkal. V devadesátkách se na detox nehrálo. Celý příspěvek

Back in God’s hands

Můj vztah s Mr.Amazingem začíná být tak trochu mystický. Všichni vědí, že není kouře bez ohně, ale v našem vztahu to zřejmě tak je. Je to velká záhada. Pořád jsme udržovali oheň, aby nevyhasl, většinou na střídačku, protože jsme tak vytížení, že se vlastně v tom našem vztahu spíš míjíme než potkáváme, až se najednou stalo to, co se prostě stát muselo. Oheň vyhasl. Ne kvůli nevěře, nebo že by v něm nebyla láska, ale protože jsme u něj nebyli tak často, aby se mohl udržovat. A tak nám zůstal jen ten kouř po ohni a my teď předstíráme, že to tak není a že je absolutně normální, se tři týdny nevidět a pak si dát jen kafe, protože na víc není čas, držet se za ruku a říkat si, jak si chybíme, abychom během loučení zapli zpátky zvonění a cestou k autu vybírali zmeškaná volání a kilometr došlých emailů. Celý příspěvek