Asi stárnu. Nemám televizi a je mi spousta věcí jedno. Pořád bych nevyšla na ulici s igelitkou. Ale s deštníkem už možná jo. Igelitka je totiž otázka (ne)dobrého vkusu, víme? Naopak deštník je dospělácká praktičnost, kterou živí strach, že budu nemocná, pokud zmoknu a zůstanu v mokrém oblečení.
I přes svůj odpor k igelitkám (čili nejsem pořád stará!) na sobě spatřuju zub času. Nemám pocit, že se zastaví planeta, když teď hned nepodepíšu petici proti vykořisťování homosexuálních laoských důchodců a ani nepodléhám dojmu, že se všichni dívají, když mi v metru upadne mobil nebo klopýtnu na schodech. Taky už nemám touhu dobýt svět. Naopak jsme nabyla dojmu, že když na to půjdu pěkně od lesa, pomaloučku po lehoučnu, uchlácholím si svět a on mi sám padne k nohám. No a když ne, alespoň jsem zbytečně nedobývala.
A stejný postoj mám k mužům. Nebudu už nikoho dobývat, přestalo mě to bavit. V našem věku by chlapec měl vědět, co chce. Jestli chce mě…a na co mě chce. Netlačím na pilu, ale chci aby se rozhodli. A to ideálně hned na začátku. Po vysilujícím brainstormingu z donucení si hezky naznačíme své představy a když se sejde nabídka s poptávkou, jak by pravil můj otec, tak si to užijeme nebo jdeme rovnou od toho. Nevím, v čem je problém. Neberu to tak tragicky.
Každá transformace si žádá své a já momentálně ve svém okolí zažívám dost velké rozčarování, lépe řečeno okolí je rozčarované, já jsem v pohodě. Stále by totiž nenosili igelitky, ale dokonce by ani nerozevřeli deštník a stále mají pocit, že by bylo hezké si tak trochu lhát a namlouvat jaké by to bylo „kdyby“, a furt si dál lakujou na růžovo své šedivé dny.
Jenže já jsem zjistila, že mně tohle nebaví. Moje dny jsou pořád fajn. (Asi bych měla přestat brát drogy). Někdy je mi tak dobře, až bych se z toho rozplakala štěstím. A někdy bych plakala právě kvůli tý šedi, ale růžový balakryl nepotřebuju. 
A jelikož nikdo se mnou mou novou fázi životního postoje nesdílí, musela jsem se pochlapit a dát vale svým posledním dvěma statným ořům a dokončit onen úklid mého hřebčína. Nějak mi ty koníci zpohodlněli a zapomněli, že jsou živeni a opečováváni pro svoje výkony a ne pro fantazírování.
Nevím, jestli za to mohly erupce na slunci, ale během jednoho měsíce mi dva muži řekli, že by si se mnou (namísto jiných věcí) chtěli povídat. No, to je hezké a romantické a za jiných více svobodných okolností by to bylo nádherné a hned bych do toho šla, ale s ohledem na fakt, že nás z nějakého důvodu Vesmír svedl dohromady, si prostě dovolím tvrdit, že je čas to rozpustit. Protože tohle neklapne. Není důvod.
Takže mi tu přestaň přežvykovat prvotřídní seno, Šemíku, a koukej mazat ke své druhé polovičce. S tou si máš povídat. Ne se mnou, protože nás dva budoucnost nečeká, tak proč na ní zbytečně pracovat sdílením.
Jestliže je polibek intimnější než sex, pak povídání je na vrcholu pyramidy rozkoší a intimity. A proč? Protože tahle doba je o sdílení. Emocí, příběhů, času, nálad a o vytváření společných zážitků, které jsou stavebními kameny vztahu. A ten my prostě nemáme, tak tu nepleťe hrušky s jablkama dohromady, vzmužte se a alou domů. Už jste u mě byli dost dlouho a já tu nehodlám mít ze stavebních kamenů nepodařených vztahů mohylu. Hezky chci, aby mi na zahradu mého života svítilo sluníčko, aby tu bylo krásně a svobodno a aby tahle scenérie přilákala nějakého divokého koně a když ne koně, tak alespoň divočáka. To záleží jen na tom, na čem se dohodneme. Svůj život sdílím s přátely – s těmi mám vztah a ti mi zvednou telefon skoro vždycky. Ne jen když je ona na nákupu nebo je zrovna sudý týden a vy nemáte hříbata. Napásli jste se, broučkové moji, vyskotačili a bohužel vám musím oznámit, že show skončila. Jsem ve fázi, kdy už se nestydím nosit dešník. A do té fáze už prostě nepatříte.

Zjistila jsem, že dávat lidem svobodu je proces. A není to nic jednoduchého zvlášť, když je nemůžete přimět ke klusu směr domov. A tak to trochu vypadá, že je budu muset ještě naposledy plácnout po prdýlce, aby se ti moji hoši pěkně rozběhli.

Foto: fotoarchiv mojí kamarádky Tracey (ne, nejsme sesty :-)