Můj vztah s Mr.Amazingem začíná být tak trochu mystický. Všichni vědí, že není kouře bez ohně, ale v našem vztahu to zřejmě tak je. Je to velká záhada. Pořád jsme udržovali oheň, aby nevyhasl, většinou na střídačku, protože jsme tak vytížení, že se vlastně v tom našem vztahu spíš míjíme než potkáváme, až se najednou stalo to, co se prostě stát muselo. Oheň vyhasl. Ne kvůli nevěře, nebo že by v něm nebyla láska, ale protože jsme u něj nebyli tak často, aby se mohl udržovat. A tak nám zůstal jen ten kouř po ohni a my teď předstíráme, že to tak není a že je absolutně normální, se tři týdny nevidět a pak si dát jen kafe, protože na víc není čas, držet se za ruku a říkat si, jak si chybíme, abychom během loučení zapli zpátky zvonění a cestou k autu vybírali zmeškaná volání a kilometr došlých emailů.
No, chybíme si, to je jasná věc, ale nejvíc chybíme tomu ohni, který jsme přestali udržovat a který vyhasl. A tak momentálně žijeme z kouře. Jen z toho kouře. Jsme inteligentní osoby, není nám dvacet, abychom propadali romantickým představám o osudovosti, která předkoná všechno, i obsílku z finančáku, takže jsme si oba vzali na úterý volno a hodláme se na to naše ohniště pořádně podívat. No a buď ten oheň zase zažehneme, nebo hezky vyvětráme, uklidíme vyhaslé uhlíky a vyrazíme za svými povinnostmi. S vědomím, že jsme potkali báječného člověka, že jsme se moc snažili a že ten rok byl úžasný a náš vztah tím nejlepším co nás mohlo v současné době potkat, ale kdyby jen láska stačila, tak by tu teď plápolala vatra, že jo.
Jenže vztah není perpetum mobile a ani v době mobilů se prostě přítomnost člověka nahradit nedá. A tak to vypadá, že prostě sejdeme na oubytě, protože já svůj byznys nezavřu jen proto, abych mohla být čekající přítelkyně a on by to po mně nikdy nechtěl, protože je prostě Amazing. A protože se máme opravdu rádi, nikdo nikomu nedělá scény a v klidu a tichosti vyčkáváme na úterý. Někdo by řekl, že tu možná není vášeň nebo láska, ale obojího je tu tolik, že jen díky tomu hýčkáme alespoň ten kouř a nemáme odvahu ho bez varování necitlivě a surově vyvětrat. Ale jednou to udělat budeme muset a pokud na to dojde, snad poprvé v životě budu chtít říct tu trapnou a otřepanou větu: „Můžeme být přáteli?“ Protože já bych o to opravdu stála. Jsi pro mě vzorem pro dalšího partnera, který bude muset mít v sobě uklizeno tak, jako ty, muž s pevným jádrem (hard core) a zásadami a s laskavostí a něhou, jakou jsem u tak silného a mocného muže nikdy nezařila. Ruce jako lopaty a obrovský smysl pro humor už byly jen super bonusem, který jsem si maximálně užívala a pro který tě miluju.
Všichni partneři nás změní, otiskují se do naší duše i podvědomí a pokud opravdu v úterý otevřeme okna a vrátíme naši lásku Vesmíru, tak jsem za tenhle otisk maximálně vděčná.
Děkuju!