V angličtině se gramatikou dá sdělit všechno. A přesto nic otevřeně neříct. Vždycky svým žákům poctivě vysvětluju rozdíl mezi jistou/plánovanou budoucností a obyčejnou budoucností, jak je to s předpřítomným a minulým časem a proč je dobré časy znát a umět je ovládat. Vyjadřujete totiž jimi nejen období, ale taky svůj postoj k dané věci a to je někdy set sakra důležité.

Nejvíc mě baví příklad rozdílu budoucnosti will a going to:
Když přijde dívka domů a řekne: „I will have a baby.“ (Budu mít dítě.) Je to celkem ok, víme, že chce mít děti, někdy jednou, že na to myslí a že je to její rozhodnutí. Nicméně pokud použije čas „I am going to have a baby.“ (Budu mít dítě.), tak se v jejím těle už odehrává proces dělení buněk a tahle informace je celkem zásadní a hlavně jistá. Nezbývá tedy než říci Congratulation nebo OMG, případně WTF. Záleží opět na situaci.

Nikdy jsem do detailu nenapsala, co a proč opravdu dělám, a jak mi to jde a čím si každodenně procházím. Ne proto, že bych nechtěla, ale není čas cokoliv rekapitulovat, protože je všechno organické. Živé, nejisté, rapidně se měnící a hlavně v plenkách. Jednou se mi chce brečet smíchy a jindy smutkem. Byznys se rodí a s ním i moje nové já. A nic není v takové fázi, aby se o tom dalo pořádně napsat – s úvodem, statí a závěrem. V ideálním případě s poučením.
Jediná jistá a uzavřená věc je ta, že jsem se rozhodla změnit svůj život a na ten jeden obchodní/životní plán jsem vsadila všechno. Svoje úspory, svoje dluhy, svoje zdraví a každou volnou minutu svého života. V angličtině se říká dedicated (oddaná). No to já jsem. Maximálně. Můj osobní život je moje kariéra, která je mým životem. Všechno se změnilo a co dřív zabíralo spoustu místa v mém životě buď úplně zmizelo nebo je jen okrajovou záležitostí.

1. Nezajímá mě móda, protože to, co se mi líbí, to stojí tolik, že si to prostě koupím „později“ a zbytek je takový aušus za pár korun, že mu nebudu věnovat větší pozornost. Takže už nenakupuju, pokud to není opravdu nutné. Naopak prodávám a posílám dál. Neřeším módní trendy a svou sbírku vysokých podpatků hodlám hezky prodat. Proč? Protože v nich běhat nemůžu, ani za klienty, ani za Fergusem. A když mi otečou nohy, jediné, co zvládnu jsou Nike. Mám lymfedém, firmu, psa, jiný životní styl, jiné priority.

2. Na kafíčka už nechodím, protože mě to prostě přestalo naplňovat. Bylo super sedět v kavárnách a pít kávu, chodit na snídaně a strašně ráda na to vzpomínám, ale po prvních dvaceti minutách usrkávání kávičky a rozebírání toho, jak se máme a nemáme, bych asi vyskočila z okna. Proč? Protože bych přemýšlela nad tím, že mi utíká práce, že můžu udělat milion dalších věcí a že na mě Fergus čeká. Neznamená to, že se nepotkávám s přáteli, jen prostě už při tom nesedím nad kapučínem za osmdesát korun. Většinou se jdeme projít se psy, pokud je mají, jdeme společně na jednorázový kurz, voláme si, zatímco designuju můstky a korunky, a prostě funguju jinak. Takže ani kavárenský život mi nechybí.

3. Už nečtu noviny, blogy, ani nekoukám na televizi. Měla jsem dokonalou strašně drahou televizi, kterou jsem dostala od Drahého. Ale nikdo se na ní poslední rok nekoukal. A když jsem se rozhodla už neplatit televizní poplatky, tak jsem milou televizi, která byla vánočním dárkem, tyto Vánoce nadarovala dál. Mojí babičce. Je šťastná jako blecha a já taky. Jakékoliv „zprávy“ ať už v tv nebo v novinách mě vždycky děsně stresovaly, protože jsem měla pocit, že jsou přímo katastrofické a podvědomně mi říkají, že nic nemá smysl. Že buď bude válka, nebo někdo umře na ebolu, případně že si všichni v zahraničí myslí, že jsme idioti, když máme idiota prezidenta. Když k tomu přidám hlášky o tom, jak je v ČR nepřátelské prostředí pro podnikání a příběhy utlačovaných zkrachovalých podnikatelů, musela bych si po přečtení/sledování napustit horkou vanu a upižlat zápěstí holítkem.
No a blogy, které jse četla dřív, mě prostě přestaly bavit. Kromě těch opravdu ze života. Je mi jedno, kde mají levné stíny a jak se lesknou na slunci. Stejně tak nehodlám věnovat jediných volných dvacet minut na sledování blogů se stejnými outfity tisíkrát jinak. Vybírám si teď příspěvky akčních žen, matek, podnikatelů obecně a jsem s výběrem maximálně spokojená. Alespoň co stihnu v tramvaji přečíst, když teda zrovna nepíšu maily. Goodbye massmedia. Vaše masáž je mi u mé velké zadnice!

Jediné, co mě pořád trápí a s čím jsem se nesrovnala, je věčně neuklizená část bytu, kde mám neustále nějaké harampádí a fakt, že nechodím tančit k tyči. Je to asi hloupost, ale mě to naplňovalo. A opravdu mi to chybí. Nicméně za poslední dva roky jsem si zaplatila tři kurzy a ani jeden jsem kvůli pracovnímu nasazení nedochodila.
Když jste začátečník bez kondice, tak vám každá lekce chybí. Jakmile jsem chyběla víc jak na jednu/dvě lekce, už jsem se prostě do kurzu nevrátila. Chybět měsíc na poledance je prostě vražda. A to je asi to jediné, co bych opravdu ze svého starého života chtěla. Vrátit se k moření u tyče. Na seznamu věcí, které bych chtěla podniknout, až se zlepší můj time management i finanční situace, pole dance zabírá přední příčky. Společně s rodinou, zázemím a novým tetováním. Ráda bych napsala I am going to dance, ale pro zatím je to spíš I will dance. (I hope pretty soon.)

fotozdroj: fotoarchiv Bohyně, když ještě byla bruneta