Nejsem velký fanda fanouškování, samozřejmě je dobré mít vzory a inspiraci, ale všechno má své meze, že? Nicméně, když mi na fb přistálo pozvání na autogramiádu Helen Fielding, autorky Bridget Jones, tak jsem prostě nemohla odolat. V únoru cestou ze Skotska jsem si koupila její novou knihu Mad about the boy a samozřejmě jsem jí hned po příjezdu hodila na hromadu knih, které chci přečíst. Nebyl čas, ani chuť. Celý příspěvek
Volala máma. Že prý mají slevy letních bot. Tak si jedny koupila. Prý jestli bych je nechtěla.
„Jsou celkem pěkný, dobře sedí, ortopedický a za fajn cenu! Na léto! Nechceš je? Když už máš tu lymfu ?!“ Celý příspěvek
Nejsem klasický úkaz. Jsem nestandardní. Jsem žena, slečna (v tom pravém slova smyslu:-), dcera, trochu jiná, trochu divná, trochu temperamentní, komunikativní, ne moc pěkná, ani moc ošklivá a neustále nikam nezapadající. S hromadou přátel a neuvěřitelných nápadů a ještě méně uvěřitelných příběhů.
Víc jak třicet let jsem se pořád snažila někam zapadnout. A ke své osobní jinakosti si vybírala další jinakosti, protože jsem věřila, že když jinakost potká jinakost, tak to klapne. Jinými slovy, pořád něco extra. A pořád to nebylo ono.
A pak jsem si řekla, že je možná čas, abych alespoň já sama svou odlišnost přijala, pochopila a hlavně si připustila že skupina pro mě nikde není a že když se s tím jaká jsem, popasuju já, tak to zvládnou třeba i moji bližní. A proto jsem začala u sebe a přestala se snažit vmestit do krabiček, kam nepatřím. Celý příspěvek
Co dělat, když splňuje všechno a stejně něco chybí nebo nedejbože nesplňuje nic, ale zároveň je všechno tak, jak má…
Nedávno jsme se s kamarádkou podivovaly nad tím, kam jsme to ve výběru mužů obě dotáhly. Ona je šťastná s nevyhovujícím o téměř dvacet let mladším chlapcem a já se tetelím blahem se stejně nevyhovujícím o dvacet let starším mužem. Ani jeden z nich nesplňuje naše požadavky na ideálního formulářového partnera, ale oběma je nám s těma našima nevyhovujícíma taaak dobře.
Možná proto, že s nima nepočítáme do budoucna. (Snad to nečtou).
Možná proto, že nic neplánujeme a neděláme taková ty oficiální gesta a nevyžadujeme jejich účast na každé hovadině, kterou automaticky pokládáme za důležitou.
Kupodivu čím míň jsme ve vztahu účastné, tím víc se oni snaží zapojit a tak nějak se zalíbit a dostat se nám pod kůži. Což se jim děje mnohem lépe, než vědí. (Teď ale fakt doufám, že to nečtou).
I tak jsme z toho všeho překvapené, protože je nám s těma našima nepadnoucíma tak dobře, že bychom s nima i zůstaly, ale když oni neodpovídají našemu formuláři na dokonalého manžela a otce našich dětí, že jo…sakra! Čím to asi je? Co nám tím Vesmír sděluje? Celý příspěvek
Never give up! 