aneb francouzský buldoček v akci i v nouzi

---

Nejsem klasický úkaz. Jsem nestandardní. Jsem žena, slečna (v tom pravém slova smyslu:-), dcera, trochu jiná, trochu divná, trochu temperamentní, komunikativní, ne moc pěkná, ani moc ošklivá a neustále nikam nezapadající. S hromadou přátel a neuvěřitelných nápadů a ještě méně uvěřitelných příběhů.

Víc jak třicet let jsem se pořád snažila někam zapadnout. A ke své osobní jinakosti si vybírala další jinakosti, protože jsem věřila, že když jinakost potká jinakost, tak to klapne. Jinými slovy, pořád něco extra. A pořád to nebylo ono.
A pak jsem si řekla, že je možná čas, abych alespoň já sama svou odlišnost přijala, pochopila a hlavně si připustila že skupina pro mě nikde není a že když se s tím jaká jsem, popasuju já, tak to zvládnou třeba i moji bližní. A proto jsem začala u sebe a přestala se snažit vmestit do krabiček, kam nepatřím. Nejzásadnější podle všeho bylo zjistit, co bych vlastně chtěla. Po čem mé vnitřní já touží. Bez ohledu na to, co si o tom myslí moje matka nebo otec.
A ono kupodivu mé vnitřní já zatoužila po francouzském buldočkovi. Je taky trochu jiný. Je divný, trochu temperamentní, hodně přátelský a komunikativní, ne moc hezký, ale ani ne ošklivý. Kdo ví, jestli je vlastně pes, i když je za psa považován. :-)

Přípravu na koupi jsem nepodcenila, vše si o frbulech načetla a čím víc jsem sbírala informace, tím víc jsem zjišťovala, že tahle jeho jinakost je mi asi nejbližší.

Ráda se družím, ale nemám ráda organizovanou zábavu a s cizími lidmi promlouvám kdykoliv je potřeba. Ale nejdřív si je musím prohlídnout a očuchat.

S Fergusem se tohle všechno znásobilo. Zastavovali nás neustále. Všichni a všude a já si řekla, že když ty naše jinakosti spojím, jsme tak nějak oba přijatelnější. Jako bych pak i já sama byla pro sebe i ostatní čitelnější. Což mě mile zaskočilo. První jinakost, co si s tou mou dokonale sedla. Hurá!

Ale aby toho nebylo málo, díky Fergusovi jsem si našla i svou skupinu. Frbul na facebooku. Čítá víc jak sedm tisíc členů, což je na skupinu věnující se jednomu plemeni fakt hodně.
Zjistila jsem, že mezi nimi nejsem divná, ale naopak že se s nimi cítím jako doma. Vlastně tak, jak jsem si představovala, že by to doma mohlo být. A navíc nemají problémy s charitou a s pomocí jeden druhému, i když se vlastně vůbec neznají. A přestože nemám moc v lásce tahle internetová přátelství, svůj druhý imaginární domov mám fakt ráda.

Potkávám se tam s Hugem a jeho báječným deníčkem (prosím neopomínám riťolezku, to je moje favoritka), s radostí sleduju myšlenkové pochody spratka Arnošta, jež se pozvolna stává ředitelem (ku radosti mamice Terezy Kozákové), no a občas (tak jo, několikrát denně) se dozvídám co dělá Tóňa s Emilem Kačky Klíčové (kdo je fenka a kdo je pes si domyslete sami).

Není to ale jen o frbulech, jsou u nás i Angličani. (Bůh ví, proč nemají svou skupinu). Anglické buldočky, prosím pěkně, u nás zastupují hvězdy mezinárodního formátu, jakými jsou Julo se Samem Jozefa Dupej. Každý jejich klip je dokonalý a 200 lajků je mimimum. Julo je prostě superstár.

Tahle skupina ale není jen zábavním podnikem, a přehlídkou placatých čumáků, ale je to taky základna pro organizovanou a smysluplnou pomoc, která fakt funguje a frčí. Něco jako Člověk v tísni pro placatky. Nevím, kdo je u nás Šimonem Pánkem, ale zaslouží si můj dík. Všichni (až na výjimky – ty jsou všude) držíme za jeden provaz v boji proti množírnám a i když se v této skupině stále diskutuje o PP, což vede k dost ostrým výměnám názorů a občasnému dobrovolnému opouštění skupiny, výsledkem neúnavného boje a práce jednotlivců jsou zachráněné placatky, které jsou v dočaskách a více či méně úspěšně nacházejí svůj domov.

A to právě přes Frbul.

Někdy jsme kvůli boji za PP nazýváni fanatiky, ale nemyslím si, že by fanatici mohli dokázat něco takového, jako lidi z frbulu. Protože jakmile se přestane diskutovat na obecné úrovni jestli PP nebo bez PP a někdo nasdílí obrázek bebíčka, všichni se spojí a radí jako o život. Aby se pak v názorech na to co dělat zase rozdělili :-)
Ano, jsme tak trochu všichni veterináři. Buldočci jsou kapitola sama pro sebe a nikdo mi neporadí tak dobře, jako lidi z frbulu. I když závěrem všichni ke svým radám připíší – „když se to nezlepší, jděte na veterinu.“ Či naopak „Okamžitě k veterináři!“ :-)

Ale to nejpodstatnější bych ráda napsala na závěr. Frbul je podpůrná skupina nejen pro placatky v nouzi, ale i pro páníčky. A to nejen v oblasti informací a rad. Ono totiž v případě, že nemám například na náročnou operaci svého čumáčka, mi frbul může pomoci sehnat finance, nechají mě nasdílet můj příběh a věřte nebo ne, vždycky to nějak dopadne a peníze se seženou. Možná u svého příspěvku o žádost o pomoc obdržíte komenty o tom, že byste měli být zodpovědní a za svého psa platit všechno sami, a pěkně si to slíznete, ale nakonec vám frbul a lidé v něm, stejně jako rodina pomůžou. Někdy se hádáme víc, někdy míň, ale nakonec držíme při sobě. V prvé řadě jde hlavně o buldočky. A kdo by se dlouho zlobil, když ty placatý držky vidí. (V posteli, u snídaně, venku, na gauči nebo u večeře – ano, nejsme moc nápadití a selfie jedou jako prase :-))) Je to moje internetová rodina a já bych jí ráda poděkovala. Děkuju ti Frbule a vám všem, kteří ho tvoříte!

Upozorňuju tímto článkem na sílu a moc, kterou jako skupina buldočkářů máme (když se nehádáme) a co všechno podnikáme. Podívejte se na super akce, které právě probíhají, jako je prodej kalendářů, samolepek nebo třeba hrnků a triček s Diagnózou buldoček a pokud můžete, tak přispějte! Placatky vám budou vděčný!
A já taky :-)
Konec agitace.