Když mrtvý kůň probudí k životu desítky lidí

Co se stalo poté, co jsem zveřejnila putovní email plný mouder

Před časem jsem na našem starém blogu uveřejnila příspěvek o tom co by měla dělat žena, když zjistí, že jede na mrtvém koni. Článek se skládal hlavně z putovního emailu, který hromadně rozesílala má kamarádka. No a protože se mi rady fakt líbily, tak jsem je nasdílela. Samozřejmě jsem již v úvodu uvedla, že recykluji. O tom žádná.

Článek měl překvapivě nebývalý úspěch a čtenáři ho začali sdílet. Což bylo jistě dobře. Zřejmě to bylo téma, které všichni řešíme. Takže za mě good. Ovšem za koho to nebylo good, byla jeho původní autorka. Která se mi ozvala.

Ze začátku mě docela celá situace pobavila. Na mé straně nebyl nikdy úmysl někoho poškodit, a přesto se mi to povedlo. Klasika. Pravdou je, že i Lucie Kolaříková se nechala k sepsání svého článku někým inspirovat, ale pouze inspirovat, a z dojmu z článku někoho jiného vytvořila před dvěma lety vlastní příspěvek o tom, co by měla udělat žena, když zjistí, že jede na mrtvém koni. Půvdního autora samozřejmě uvedela.
To, že nebyla uvedená jako autorka v našem článku ji samozřejmě nemile překvapilo, a tak se mi ozvala a mezi námi se rozvinula moc pěkná diskuze.

Já si pořád mlela něco o tom, že jsem nikdy neměla v úmyslu někomu ukrást jeho článek a že jsem obsah dostala v hromadném emailu, takže jsem nemohla uvést autora, a proto jí ráda uvedu, když už vím, že je autorem a naopak ona si trvala na svém, že buď článek předělám, nebo ho mám smazat, ale tak jak byla posléze uvedená, jí to tedy opravdu nestačí a celkově to není správné.
Na to jsem já oponovala tím, že by přece měla být ráda, že se její myšlenka šíří a že nebudu předělávat článek stokrát, tak jak si píská a že si také nemyslím, že je to správné.
Ona psala něco o krizi na Hawaii a já o tom, že by mi snad už raději neměla psát, protože to nikam nevede a dvakrát předělávaný článek už potřetí na její přání předělávat nebudu.

ID-100146693Musím říct, že jsem po několika mailech přestala být pobavená a začala pociťovat, že mě celá akce vyhazuje  z rovnováhy a strašně prudí, ale přesto jsem (snad poprvé v životě) nehodlala ustoupit.

Tvrdošíjně jsem si stála za svým, protože jsem věřila, že je to tak správné. (Takoví bojovníci za spravedlnost jsou samozřejmě peklo, ale já se prostě rozhodla bezhlavě bojovat.)

Její článek byl totiž geniální a holt se začal šířit přes hroamdné emaily a pak i náš blog (jen Vesmír ví proč) a když už jsem to (!dvakrát!) opravila, tak snad ani není potřeba to dál řešit, ne? Neměla jsem zlý úmysl, od začátku jsem tvrdila, že nejsem autorem, teď se autor našel, tak šmarjápanno se omluvím, opravím to a jdeme od toho!
Ztrácí se pak z toho to poselství, ta pozitivní energie. Je to super článek a já o autorství nikdy nestála. Nasdílela jsem ho právě proto, že byl tak báječný. Tak proč to pořád řešit?

Tohle všechno ve mně vřelo, ale řekla jsem si, že prostě neustoupímm ale celé mě to vysilovalo. A tak jsem se naposledy omluvila a rozhodla se dál neodpovídat na emaily. Jak říká má kamarádka Bára, mimochodem odesílatel hromadného emailu (Bára totiž může za většinu změn v mém životě), musela jsem to pustit.
A tak jsem to pustila.

Jakmile jsem se takhle rozhodla, Lucie pocítila jistou vesmírnou synchronicitu a sama mi napsala, že mi už odpovídat nebude, že jí to vysiluje a ať jí už raději nepíšu. Což bylo asi to jediné, na čem jsme se v té chvíli shodly.
Stále v rytmu písničky „Ona o voze, já o koze.“  Jenže já celou dobu nedokázala uvěřit, že taková nesnesitelná ženská může napsat tak pěkný článek a má i pěkný webovky a je dokonce kaučka. Čeho proboha? Inkvizice?!

ID-100212214 (1)

Jak se ukázalo, zas tak jsem to nepustila, protože odpověď na moje zmatené myšlenky na sebe nenechala čekat.

Lucie mi za pár dní napsala další email.

Moc krásný a smířlivý. O tom, jak má jetlag, jak je na Hawaii, kde řeší nějaké problémy a jak si vlastně ani nevšimla té druhé změny v článku a že je se změnou takhle spokojená a momentálně meditující pod Horou Bohyně. :-) A že se omlouvá, prostě coby Kozoroh je tak trochu hrrr.
NO PÁŇI!

Když jsem si tohle přečetla, byla jsem v tramvaji do laboratoře, a tak moc se mi ulevilo, až jsem se z toho dojala. (Zase na veřejnosti! Tohle musí přestat!)
Hned jsem odpověděla, že jsem ve znamení Panny a hrozně řeším to, jestli je něco správné nebo ne a že jsem ráda, že tak skvělý článek nemusím mazat a že jsem jí vlastně rozuměla, o co jí jde, chápala jí, ale opravdu mi to přišlo nesprávné.  Při psaní jsem se tetelila štěstím.
Neustoupila jsem, zůstala jsem konzistentní a hlavně jsem měla radost, že je Lucie fajn, tak jako její článek a webovky.

Dle Lucie jsem podle ruské typologie Socioniky zřejmě etik (vztahy a komunikace) a ona naopak logik (práce a myšlení)… No, já si hlavně myslím, že jsme dvě ženský, co se všemožně snaží, pracují na sobě (nebo je na nich pracováno) a ve své velmi dynamické energii se setkaly tak mohutně, že se nejdřív musely vysílit imaginárním bojem, aby konečně viděly podstatu a mohly si v klidu říct jak jedna druhou chápe, že si jedna druhé váží a že je všechno vlastně fajn a v pořádku.

Moc bych si přála, aby se mi něco dařilo i s jinými lidmi. Abych nebyla tak dynamická a občas se nechovala jako Etna před výbuchem. Zatím nemám tu správnou taktiku, ale pracuju na ní. Počítám do desíti, snažím se vždycky vidět to lepší a víc si chránit/bránit své hranice, což paradoxně způsobuje mnohem méně střetů, než když nechám každého bez pozvání vstoupit do mé zahrady života.

ID-100203035

Shodou okolností má Lucie příští víkend v Brně seminář s názvem Dynamika emocí: Jak na stres a strach. Bohužel se nezúčastním,  i když bych to evidentně potřebovala, ale cestu do Brna teď nemám v plánu (ani v rozpočtu). Nicméně, když bude něco podobného v Praze, přihlásím se. Začala jsem totiž Lucii sledovat a líbí se mi co dělá – styl i obsah. A protože jsem měla tu čest ji velmi (ne)formálně poznat, ráda bych její seminář doporučila. Jako správný kauč pracuje nejen na svých klientech, ale evidentně také na sobě samé a co je ovšem nejpodstatnější – jako správná ženská a bojovník světla dokáže pořádně zabojovat, stejně jako se ve vhodnou chvíli vydat na ústup, odpočívat či vyjít vstříc nebezpečí s bílou vlajkou míru. A za to jí i Vesmíru moc děkuju!

Díky Vesmíre za všechny lekce, které mi posíláš!

Foto zdroj:Image courtesy of num_skyman at FreeDigitalPhotos.net, 

Advertisements

4 thoughts on “Když mrtvý kůň probudí k životu desítky lidí

  1. Tak jsem si přečetla jeden článek od zmiňované paní Lucie – jak se ve mě zrodila Bohyně a nemohla jsem to ani dočíst. Na mě je to fakt moc. Taková červená přečervená knihovna :D Ale pokud to myslí jako recesi, tak proč ne. Já ale raději články mé Bohyně ;)

    To se mi líbí

    • Děkuju! No já bych chtěla vidět, jak ty semináře probíhají, ale taky nějak nemám úplně nutkání v sobě probouzet ženskost. Nicméně dokážu si představit, že někdo to potřebuje. A třeba mu to i pomůže. Upřímně, já jsem žádný článek nečetla, je mi jedno jak se rodí Bohyně, já už se narodila a hledat jí nepotřebuju :-))) Díky, budu psát dál :-)))

      To se mi líbí

Musím reagovat!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s