Asi stárnu. Nemám televizi a je mi spousta věcí jedno. Pořád bych nevyšla na ulici s igelitkou. Ale s deštníkem už možná jo. Igelitka je totiž otázka (ne)dobrého vkusu, víme? Naopak deštník je dospělácká praktičnost, kterou živí strach, že budu nemocná, pokud zmoknu a zůstanu v mokrém oblečení.
I přes svůj odpor k igelitkám (čili nejsem pořád stará!) na sobě spatřuju zub času. Nemám pocit, že se zastaví planeta, když teď hned nepodepíšu petici proti vykořisťování homosexuálních laoských důchodců a ani nepodléhám dojmu, že se všichni dívají, když mi v metru upadne mobil nebo klopýtnu na schodech. Taky už nemám touhu dobýt svět. Naopak jsme nabyla dojmu, že když na to půjdu pěkně od lesa, pomaloučku po lehoučnu, uchlácholím si svět a on mi sám padne k nohám. No a když ne, alespoň jsem zbytečně nedobývala. Celý příspěvek →