Co dělat, když splňuje všechno a stejně něco chybí nebo nedejbože nesplňuje nic, ale zároveň je všechno tak, jak má…

Nedávno jsme se s kamarádkou podivovaly nad tím, kam jsme to ve výběru mužů obě dotáhly. Ona je šťastná s nevyhovujícím o téměř dvacet let mladším chlapcem a já se tetelím blahem se stejně nevyhovujícím o dvacet let starším mužem. Ani jeden z nich nesplňuje naše požadavky na ideálního formulářového partnera, ale oběma je nám s těma našima nevyhovujícíma taaak dobře.
Možná proto, že s nima nepočítáme do budoucna. (Snad to nečtou).
Možná proto, že nic neplánujeme a neděláme taková ty oficiální gesta a nevyžadujeme jejich účast na každé hovadině, kterou automaticky pokládáme za důležitou.

Kupodivu čím míň jsme ve vztahu účastné, tím víc se oni snaží zapojit a tak nějak se zalíbit a dostat se nám pod kůži. Což se jim děje mnohem lépe, než vědí. (Teď ale fakt doufám, že to nečtou).
I tak jsme z toho všeho překvapené, protože je nám s těma našima nepadnoucíma tak dobře, že bychom s nima i zůstaly, ale když oni neodpovídají našemu formuláři na dokonalého manžela a otce našich dětí, že jo…sakra! Čím to asi je? Co nám tím Vesmír sděluje? Celý příspěvek →