Bez nadpisu

„Ahoj Jindro! Tady pan Osudový, pojď dolu! Přišel jsem tě navštívit!,“ ozvalo se do domácího telefonu a já měla pocit, že volají z devadesátek: „Projdem si staré rány a mrkneme se, jak na tom holka jsi, co?“
„Ehmmm…čau?! (WTF) Dej mi pár minut. Musím tu něco dodělat,“ řekla jsem statečně a vlítla do koupelny. Nalíčit, navonět, sundat ty děsný hippsterský brejle a lá Douchová, vyskočit z tepláků a alou pod barák, kde čeká On.

Mezi dveřma jsem ještě zařvala něco jako: „It´ s him, Mr.Big, oh yeah, here come the troubles,“ aby má spolubydlící pochopila co se děje a hezky civilizovaně dojet výtahem vstříc dobrodržství.

A tam bylo.

Hluboké a silné.

Ale po sedmnácti letech emocionálních držkopádů už najednou tohle dobrodružství nebylo moje. Něco bylo jinak. I když všechno bylo stejně. Jen já byla jiná. Po etapách jsem ho celých sedmnáct let strašně milovala a ráda jsem ho viděla, ale to bylo tak všechno.

Vzhledem k naší vrozené excentričnosti, emocionální nevyspělosti a velmi vytříbenému citu pro svobodu a volnost jsme nikdy nebyli schopni spolu dojít do něčeho hlubšího než je dekáda schůzek, kterou většinou On ukončil úprkem nebo já obrovským hysterickým výstupem, protože jsem se bála toho jeho zmizení a příšerné deprivace.
Nikdy jsme si neřekli, že se milujeme. Možná po esmskách vyťukaných na starou Nokii nebo Motorolu. To byl asi náš největší highlight. To, a nadpozemskej sex.
Spojení, co nic nepřekoná. Jedině snad milování s někým, kdo vás taky miluje a kdo zůstane až do rána. Nebo vy u něho. (V posledních letech jsem na úprku před Ním spíš já.)

I když se pořád potkáváme a kroužíme kolem sebe jak po orbitě a pravda, sem tam dojde k setkání a velkému třesku, nevěřím, že máme naději. Každé setkání je transformační a pokaždé mě to totálně rozmašíruje a musím se pak složitě přeskládat zpátky. A vymyslet důvody proč nemůžeme být spolu a proč nám to vlastně nevyjde. A proto se poslední dobou snažím nepřibližovat.
Možná jsme se potkali moc brzo. A tak dlouho to vorali, až jsme prošvihli tu dobu, kdy jsme spolu mohli být. Nebo náš čas ještě nenastal, kdo ví. Ale teď jsme každý s někým jiným. A já jsem blíž sama sobě, než jsem kdy byla. A i když mě strašně láká se zase nechat zlákat, tak si na druhou stranu nějak vážím toho, co teď mám a tím nemyslím jen vztah. Mám svůj život, který se snažím žít podle sebe, firmu, kterou postupně pomalu buduju a upřímně, nemůžu si další emocionální bouře dovolit.
Je to všechno o dospělsti a tý zasraný odpovědnosti vůči sobě, své budoucnosti a svým současným partnerům. A lidem, co mě mají rádi. Není mi dvacet, abych zase usínala v slzách a volala kamarádkám, nejsem ani zaměstnanec, abych se hodila marod nebo flákala celý den, páč mám krizi a ono se to v tý práci jednou neposere a je tu i Mr.Amazing, super chlap, a i když long distance relationship sucks jak kráva, tak tohle není to, čím bych ho chtěla překvapit.

A tak si udělám s Ním kolečko po Dejvicích, zasměju se, podívám se mu do očí, obejmu ho a jdu to všechno vstřebat do Stromovky, s nejlepším kámošem, kde si dám klobásu a pivo a budu strašně ráda, že jsem to tentokrát ustála a nemusím uklízet po tom hurikánu, který by zase nastal. I když upřímně, pár pírek mi to stejně počechralo. Jinak bych o tom nepřemýšlela a už vůbec nepsala.

Myslíš, že jsme to prošvihli a dojebali nebo budeme mít někdy šanci si to doprožít?

Advertisements

4 thoughts on “Bez nadpisu

  1. Jak každá máme toho svýho osudovýho ;-). Taky mám jednoho, akorát s ním tak nějak na sex (bohužel či bohudík?) nikdy nedošlo. Je to Někdo, pro koho mám slabost od třinácti let, s kým jsem si v sedmnácti a pak i později prožila nádherné okamžiky a ještě dnes, ve třiatřiceti, se mi srdíčko tetelí, když ho náhodou u nás na chatě potkám. Nikdy jsem se s ním ale nedokázala dát ve skutečnosti dohromady. Což mě mrzí, že jsme to nikdy nezkusili, a vlastně nevím ani proč… Asi jsem v době, kdy to bylo skutečně aktuální, byla moc mladá a nedokázala situaci adekvátně řešit a později jsme se už nějak nepotkávali… Ale o to krásnější mám vzpomínky. Teď už má rodinu, já mám manžela a vím, že jsme (a vždycky byli) každý jinde a asi by nám to v životě neklapalo. Ale vím, že ho budu mít v srdíčku navždycky i když on to neví a nikdy se to nedozví :-).

    To se mi líbí

  2. Já mám, ehm…no tak ne jednoho. Nepřibližuju se k nim. Myslím na dohled. Ani fotka. Sem tam mail, SMSka, whatsapp, nemravný návrh, domluvená program schůzky o které víme, že nebude…a nic dál.
    Ani ne proto, že se bojím, co to se mnou udělá, jsem teď pomerně stabilizovaná (děcko, práce, rodina, to jednoho vycucá), ale já prostě nemám ráda ty starý chlapy. A oni zase chlapi nemají starý baby. Jen ať si mne do smrti pamatujou jakou mladou sexy šťávu s nejbujnějšíma prsama, nejštíhlejším pasem a nejdelšíma nohama, co kdy poznali (nohy se mi tedy nezkrátily, ale …no nic).
    A taky…zrovna včera se mi jeden ozval. Lascívně jsme laškovali, když tu jsem si náhle tak pomyslela, kolik že mu asi bude. Je o dost starší, v době našeho románu to byl takový svěží mladistvý čtyřicátník…kurva, tomu chlapovi bude za pár let šedesát, WTF, toho už nechci nikdy vidět!

    To se mi líbí

Musím reagovat!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s