„Ahoj Jindro! Tady pan Osudový, pojď dolu! Přišel jsem tě navštívit!,“ ozvalo se do domácího telefonu a já měla pocit, že volají z devadesátek: „Projdem si staré rány a mrkneme se, jak na tom holka jsi, co?“
„Ehmmm…čau?! (WTF) Dej mi pár minut. Musím tu něco dodělat,“ řekla jsem statečně a vlítla do koupelny. Nalíčit, navonět, sundat ty děsný hippsterský brejle a lá Douchová, vyskočit z tepláků a alou pod barák, kde čeká On.

Mezi dveřma jsem ještě zařvala něco jako: „It´ s him, Mr.Big, oh yeah, here come the troubles,“ aby má spolubydlící pochopila co se děje a hezky civilizovaně dojet výtahem vstříc dobrodržství.

A tam bylo.

Hluboké a silné.

Ale po sedmnácti letech emocionálních držkopádů už najednou tohle dobrodružství nebylo moje. Něco bylo jinak. I když všechno bylo stejně. Jen já byla jiná. Po etapách jsem ho celých sedmnáct let strašně milovala a ráda jsem ho viděla, ale to bylo tak všechno.

Vzhledem k naší vrozené excentričnosti, emocionální nevyspělosti a velmi vytříbenému citu pro svobodu a volnost jsme nikdy nebyli schopni spolu dojít do něčeho hlubšího než je dekáda schůzek, kterou většinou On ukončil úprkem nebo já obrovským hysterickým výstupem, protože jsem se bála toho jeho zmizení a příšerné deprivace.
Nikdy jsme si neřekli, že se milujeme. Možná po esmskách vyťukaných na starou Nokii nebo Motorolu. To byl asi náš největší highlight. To, a nadpozemskej sex.
Spojení, co nic nepřekoná. Jedině snad milování s někým, kdo vás taky miluje a kdo zůstane až do rána. Nebo vy u něho. (V posledních letech jsem na úprku před Ním spíš já.)

I když se pořád potkáváme a kroužíme kolem sebe jak po orbitě a pravda, sem tam dojde k setkání a velkému třesku, nevěřím, že máme naději. Každé setkání je transformační a pokaždé mě to totálně rozmašíruje a musím se pak složitě přeskládat zpátky. A vymyslet důvody proč nemůžeme být spolu a proč nám to vlastně nevyjde. A proto se poslední dobou snažím nepřibližovat.
Možná jsme se potkali moc brzo. A tak dlouho to vorali, až jsme prošvihli tu dobu, kdy jsme spolu mohli být. Nebo náš čas ještě nenastal, kdo ví. Ale teď jsme každý s někým jiným. A já jsem blíž sama sobě, než jsem kdy byla. A i když mě strašně láká se zase nechat zlákat, tak si na druhou stranu nějak vážím toho, co teď mám a tím nemyslím jen vztah. Mám svůj život, který se snažím žít podle sebe, firmu, kterou postupně pomalu buduju a upřímně, nemůžu si další emocionální bouře dovolit.
Je to všechno o dospělsti a tý zasraný odpovědnosti vůči sobě, své budoucnosti a svým současným partnerům. A lidem, co mě mají rádi. Není mi dvacet, abych zase usínala v slzách a volala kamarádkám, nejsem ani zaměstnanec, abych se hodila marod nebo flákala celý den, páč mám krizi a ono se to v tý práci jednou neposere a je tu i Mr.Amazing, super chlap, a i když long distance relationship sucks jak kráva, tak tohle není to, čím bych ho chtěla překvapit.

A tak si udělám s Ním kolečko po Dejvicích, zasměju se, podívám se mu do očí, obejmu ho a jdu to všechno vstřebat do Stromovky, s nejlepším kámošem, kde si dám klobásu a pivo a budu strašně ráda, že jsem to tentokrát ustála a nemusím uklízet po tom hurikánu, který by zase nastal. I když upřímně, pár pírek mi to stejně počechralo. Jinak bych o tom nepřemýšlela a už vůbec nepsala.

Myslíš, že jsme to prošvihli a dojebali nebo budeme mít někdy šanci si to doprožít?