Ráno mě vzbudila máma, protože mi potřebovala říct, že poslouchala rozhovor na Dvojce Zbigniewa Czendlika se Zuzanou Brychtovou Horeckou a Barborou Černohorskou, autorkami projektu komunitní knihovny „Obývák vesnice“ ve Statenicích.
Mlčela jsem a zpracovávala emoce i informace.
„Bože, to ne, dneska ne,“ pomyslela jsem si, protože téma knihoven je pro mě srdeční záležitostí, kterému jsem se po odchodu z bývalého zaměstnání, přestala věnovat. „No…,“ smutně a frustrovaně jsem vydechla, protože poslední dobou některé dny jsou těžší než ty jiné, což zřejmě má mamka zaregistrovala více, než jsem si přála.
„Počkej, to se ti bude líbit a udělá ti to radost!“ motivovala mě. „Zrovna jsem poslouchala Zbigniewa a měl tam holky ze Statenic, co udělaly skvělý projekt knihovny a představ si, že když se jich ptal, kde je napadlo, že by mohly mít takovou knihovnu, tak je prý mimo jiné oslovil článek v Respektu s první vítězkou soutěže Knihovna Jinak!“
„Víš kterou, s Hankou z Hejný! Jak jsme spolu za ní v létě jely na inspekci! To byla ta tvoje soutěž!…Posloucháš mě? Jsi tam?“
Celý příspěvek
Nový film o Bridget Jones mě hodně ovlivnil. Ano, není to Shakespeare, není to intelektuální zápas imigranta na sociálních dávkách ve studeném Dánsku ani nic zlomového, přesto mi tenhle biják udělal radost a překvapivě ve mně rezonuje do teď. Asi nedostane Oscara a snad ani Malinu. Kdyby nic, tak minimálně jednu stárnoucí holku dohnal v životním závěrům, které se rozhodla sepsat a pustit do světa. Jsou to jen moje životní závěry, netýkají se nikoho jiného a jakákoliv podobnost s někým jiným je čistě náhodná. Při sepisování těchto mouder vzniklých z dlouhodobého pnutí nezemřelo ani nebylo zraněno jediné zvíře. Here we go: 
Dlouho jsem nepsala, protože jsem prostě neměla čas na zpracování všeho toho, co se dělo. Jako ono se vlastně nic zásadního nedělo, ale bylo toho ne-moc-zásadního tolik, že jsem nevěděla co dřív udělat a co dřív napsat. Zmiňovat se o nepodstatných věcech asi nemá smysl, takže bych to spíš viděla na nějaké pěkné poučky, které vychází z reálných situací: 
(Boh) Za dva týdny budou Vánoce. Nikoho tím nechci stresovat nebo nějak popichovat. To rozhodně nemám v úmyslu. Vánoční výzdoba v obchodech, televizní pořady a tématické rozhovory to spolehlivě udělají za mě. Takže tenhle příspěvek je vlastně jako nic, kapka v moři stresu a shonu. A proto bych chtěla říct, že já mám Vánoce ráda. Jsou jako maturita na nečisto. Strašně chcete, aby to všechno klaplo, ale když se nám nepovedou, máme za rok další šanci. 
Never give up! 