Nedávno jsem přemýšlela o své zkušenosti v korporátu a o tom, jak vlastně tahle instituce funguje, jaké lidi sdružuje a proč to není místo pro mě. Z korporátu jsem odešla před více než třemi lety a chvíli mi trvalo, než jsem o téhle zkušenosti mohla mluvit s nadhledem a nedejbože o ní něco napsat. Ale čas uzrál a tady je několik poznatků z korporátního světa.
Celý příspěvek
Sekáč, místo pro setkání (19:37)
Mám kamarádku Naty, která provozuje ulítlý sekáč v Karlíně – Naty Šaty, a i když by se mohlo zdát, že chci psát o jejím obchodě, tak to tak není, chlapci a děvčata. Ráda bych napsala o tom, co se tam v úterý v podvečer dělo.
Intro: Naty má pěkný sekáč, kam chodím a kde to mám ráda, protože Naty umí super styling a z hovna uplete bič – ne že by v obchodě prodávala hovna, že… – nicméně v sociálních sítích, facebooku a počítačích prostě silná není. A tak má přátele, co jí s tím virtuálním světem pomáhají. Třeba mě, taky nejsem kdo-ví-jaký expert, ale to jí neříkejte. Takže jsem minulý týden na její nákupy po zavíračce sezvala kde koho, napsala o jejím obchodě na Dvou Třicítkách a taky se o akci zmínila jemu, #1827. A prý že se zastaví. (Ok, tak tohle bude dobrý divadlo) Celý příspěvek
13:32
Neděle, 13:32. Stromovka. Druhé rande. V průtrži mračen. Poznal Ferguse. A…řekla jsem mu o lymfě. Stále si vykáme.
18:27
Mám dneska rande. V 18:27.
Proto bude i post publikován přesně ve chvíli, kdy by moje rande mělo začít. Ne že bych přišla včas, to už v tuto chvíli nehrozí. Nicméně pojďme z toho udělat malý sociologický experiment a přečtěme si něco o mých plánech, zatímco se dějí…protože jako svobodná žena po třicítce si prostě takové experimentování můžu dovolit, že…
Ono celkově to po třicítce není vůbec žádná sranda. I když se mi některé časopisy snaží namluvit, že mi teprve život zažíná. Ale já bych si dovolila tvrdit, že mi život už začal.O několik dekád dříve.
Potkali se na sociálních sítích. Vykají si. On je vtipný, tak moc, že jí opravdu rozesměje. Opravdu rozesměje! Dala mu šanci právě pro ten smysl pro humor, aniž by věděla, jak vypadá. Naopak on o ní po chvilce věděl všechno, protože po všech zkušenostech, které má, mu prostě rovnou sdělila, že má blog(y) a píše pro Triolu.
Nikdo neví, jak to dneska dopadne, ale slíbila, že o tom napíše. Prochatovali (čti „pročetovali“ ať už to znamená cokoliv) spolu několik hodin, takže oba zhruba tuší, co je čeká, nejdou do neznáma, ale zároveň si nebudou chybět, když to dneska v 18:27 neklapne.
Ona se v tuto chvíli bojí všeho… že se mu nebude líbit, že se jí nebude líbit, že se mu bude líbit, nebo nedej bože, že by se mohli líbit sobě navzájem.
Taky se bojí, že potkala po dlouhé době někoho, kdo je chytřejší než ona a kdo je i vtipnější než ona, a s ohledem na věk už ví, že se takové věci moc často nestávají. Je pro ní trochu jako mužská verze Fatalky, se kterou píše Dvě Třicítky a bez které jí bylo smutno, ale dalo se bez ní žít. Takže se vlastně není čeho bát. Opravdu ne!
Už jen vyřešit cestu do nádherné restaurace v hradbách Prahy, neopít se a přestat se stresovat.
Ono se totiž opravdu nemůže nic stát. Zažila to mockrát.
V nejhorším případě si dá něco malého a co nejdřív se vymluví na nemocného psa.
A pokud to bude moc hrozné, tak skočí z hradeb.
Nebo se do něj zamiluje.
Ono to v tomhle věku totiž vyjde na stejno.
Never give up! 