Dlouho jsem nepsala, protože jsem prostě neměla čas na zpracování všeho toho, co se dělo. Jako ono se vlastně nic zásadního nedělo, ale bylo toho ne-moc-zásadního tolik, že jsem nevěděla co dřív udělat a co dřív napsat. Zmiňovat se o nepodstatných věcech asi nemá smysl, takže bych to spíš viděla na nějaké pěkné poučky, které vychází z reálných situací: Celý příspěvek
Co se mi honí hlavou
Zpověď randící třicátnice
Je velký rozdíl mezi tím když, randíte v sedmnácti a…ve třiceti.
V sedmnácti jste plni očekávání a mladistvého pelu. Naproti tomu ve třiceti žádná velká očekávání nemáte a z pelu se díky několika emocionálním eskapádám stal leda tak mírně nahořklý pelyněk. I tak to nevzdáváte. Celý příspěvek
Vánoce – moje sebevražedná jistota
(Boh) Za dva týdny budou Vánoce. Nikoho tím nechci stresovat nebo nějak popichovat. To rozhodně nemám v úmyslu. Vánoční výzdoba v obchodech, televizní pořady a tématické rozhovory to spolehlivě udělají za mě. Takže tenhle příspěvek je vlastně jako nic, kapka v moři stresu a shonu. A proto bych chtěla říct, že já mám Vánoce ráda. Jsou jako maturita na nečisto. Strašně chcete, aby to všechno klaplo, ale když se nám nepovedou, máme za rok další šanci. Celý příspěvek
Život je děsně (ne)bezpečnej
Jsem trochu kamikadze. Na Dvou Třicítkách jsem o víkendu psala o plavání proti proudu a musím se přiznat, že opravdu nejsem konformní člověk. Ne že bych potřebovala dělat revoluci, to zase ne, ale moc mě to následování (většinou špatných) příkladů nenaplňuje. Mám ráda, když věci fungují. Do cíle se snažím dostat za pomoci všech možných technik, na které v průběhu své cesty narazím. A tak to zkouším, měním, opouštím a zase se vracím na začátek, a to vše ku radosti mé starostlivé matky, která mé pohyby bedlivě sleduje a dost kriticky komentuje. Ne že by to můj otec nesledoval, ten to sleduje taky, ale na tajno. Jako že nic… Toliko k rodičovskému modelu. Celý příspěvek
Never give up! 