Zítra v devět ráno sem naběhne televize. Aby natočili nějaký zábavný pořad o vaření – dva týpci vaří z toho, co mám ve špajzu. A já toho tam mám opravdu hodně. Nicméně v dost zvláštním složení. Jako Fíkové čatní, fíkovou marmeládu, uzené libanonské limetky (díky El Arabe a Ivanko), tuňáka, spoustu různých těstovin – od skleněných po rýžové, celozrné a klasicné grano duro.
V podobném složení mám i rýži, čočku a pohanku – mám rýži na paellu, sushi, rýži natural, jasmínovou, normál a tu hnusnou v sáčcích pro Ferguse. Pohanku lámanou, normální, kroupy, kuskus, čočku tureckou, předvařenou, nevařenou a další jiné možnosti a nemožnosti. Ne že bych tak vařila. Já spíš nakupuju a archivu. Stejně jako knihy. Jsem prostě rozená nákupčí… Mimochodem, taky je tu koření jako Piri Piri, Jamaica Jerk a jiné záležitosti. Trochu portského (asi pět litrů), Napoleon, pravé Amaretto, plum wine od vietnamců a řasy na sushi a různé thai omáčky, přímo z Thajska. Chybí ale to podstatné – maso. To kupuju vždy čerstvé, stejně jako zeleninu nebo ovoce. Čili jen tolik, kolik opravdu potřebuju. Takže osobně jsem na chlapce zvědavá.
Je to tu jako po výbuchu, takže asi budu uklízet až do rána. A i tak je mi jasný, že mě národ pomluví. Jak jinak. Všichni všechno totiž zvládnou dělat líp a krásněji. Oprava – zvládli by, kdyby to fakt dělali a jen neseděli a (má kamarádka Emília by řekla „nemleli hovna“, ale já bych prosím pěkně zachovala dekorum a napsala) nežvanili a tím neztráceli čas.
Asi ze mě mluví nervozita, vyčerpanost, naštvanost na pc systém – mám notebook od našeho jednatele, protože Mac je na prohlídce v opravně, a já jsem celkově hotová. Stejně jako před focením do Cosmopolitanu, i teď si zřejmě půjdu lehnout nad ránem, protože to je můj Božský recept na to, jak to všechno pěkně dojebat. Mít kruhy pod očima, zastrkaný věci v komoře, aby je nikdo neviděl a dva panáky portskýho místo snídaně.  Kterou si dám s Emílií.
Ema, je moje buldočí kamarádka, kterou jsem jednoho dne potkala na Letný a od tý doby jsme se už neoddělily. A proto bude v té záležitosti zítra se mnou. Má ostřejší jazyk než já, umí japonsky a poslouchá korejský pop, ať už to znamená cokoliv. Donutila mě koukat na doramu – snad se ty korejské romantické seriály tak jmenují – a musím přiznat, že se mi to občas i líbilo. No dobře, tak se mi to líbilo hodně, ale Outlander to není. Ale o tom se rozpovídám někdy jindy, zřejmě příští týden, protože ho snad už budou zase vysílat a já se prostě nemůžu dočkat. Outlandera. Toho vaření se trochu bojím, ale hlavní je, že nebudu muset vařit já, že jo. Ať si v kuchyni dělají, co chtějí. Já jim bránit nebudu. Ale jestli mi rozbijí mojí originál cocotte ovale nebo napálí tefalové pánve Jamie Oliver, tak se fakt picnu. Jdu teda uklízet, protože Emília mi furt píše něco o ostudě a bordelu – je z dědiny a tam se to hrotí. Ale já pevně věřím, že když si vezmu výstřih, nikdo ten (můj otec by řekl mrdník, ale já se takových výrazů zdržím a napíšu jen) nepořádek nebude řešit. Ach jo, na co jsem se to zase dala. Jdu uklízet.
PS: Nemám televizi a neznám ty dva, ale jmenují se Zima se Škvrnou a Jarmil s Karlem a to mě uklidnilo. Mají být i vtipní, tak snad se toho dočkáme. Jinak se budu muset zase svlíknout. A to si nikdo nepřeje. Dopsáno ve 23:45. Hallelujah!