Přípravy vrcholí, nervozita stoupá – Kapitola druhá – zbývají dva dny do vydání

Když se něco může pokazit, pokazí se to. Mně se tak nějak nepovedl poslední večer před focením. Nedala jsem si ani vanu, ani jsem nešla spát po Večerníčku.
Kolem sedmé večer jsem dorazila k mé kadeřnici se slovy: „Musí to dopadnou dobře, je to Cosmopolitan a účes bude to jediný, co budu mít na sobě!“, což jsem zřejmě neměla říkat.
Po třech hodinách námahy jsem sice už nevypadala jako Shakira nebo Lakatošová po tahu, ale jako regulérní kuře. A tak jsme se jaly odbarvovat. A to mi den před tím vlasy pochválila i Helen Fielding. No teď už by se k nim (jako správná Angličanka) nevyjadřovala.
S rozežranou kůží a vybledlým kuřetem na hlavě (líp to prostě nešlo), jsem se místo do postele odebrala do laboratoře, kde jsem do dvou do rána dělala design korunek, které musely být druhý den ve výrobě. Což je samozřejmě ideální předpoklad pro focení.  Kruhy pod očima, kuře na hlavě, bobr… no nebudu nechutná, ale tak nějak jsem se ještě k tomu všemu neprobojovala v objednávkovém systému na brazilskou depilaci, takže jsem ráno před odchodem do studia ještě použila něco, co jsem léta neviděla – žiletku.
Celou cestu jsem se pak modlila, abych zrudla a opuchla až po focení. A tak trochu děkovala za Photoshop a digitální technologie. Tohle by se totiž ručně blbě retušuvalo.
(Pro dříve narozené – věřte nebo ne, ale i dřív se fotky upravovaly. Ručně. A říkalo se tomu retuš. Bylo to pracnější a museli jste toho umět víc než jen klikat. Fotografové v té době byli opravdu tak trochu chemici a kouzelníci v jedné osobě. Konec přednášky o retušování.)

V období příprav jsem se psychicky připravovala na začátek té zkázy, kterou zahájím tím, že pojedu v mhd bez podrpsenky a kalhotek. Co víc, nejen že budu bez spodního prádla a ponožek, ale budu muset mít na sobě něco bez gumy.
Oblečení, které mi neudělá strangulační rýhy. TEPLÁKY!
T-E-P-L-Á-K-Y!

Proboha! To bude můj konec!

Ano, poté, co jsem projela Prahou v teplákách, bych se už nestyděla svlíknout ani na zastávce. Veškerý bariéry padly a můj stud zmizel. Mít k tomu deštník a igelitku, jsem ze všech svých fashion fóbií venku.

Možná kvůli stresu, možná kvůli pracovnímu nasazení a vypálené kůži na hlavě mi ani nedošlo, že adresa ateliéru je shodná s místem, kde jsme se s Fatalkou potkaly. V redakci vydavatelství Bauermedia. To pak prý koupila Stratosféra, no a tam jsem se měla to ráno svlíknout. (Vesmír je fakt super!)
Když jsem procházela turniketem, přišlo mi to až magický. Kruh se uzavírá, Jindro.
Už nejsi redaktorka, už tu neotročíš, už nejsi ani ve Dvou Třicítkách, už nebydlíš s Fatalkou a už se tak všeho nebojíš. Teď přišla tvá chvíle, na kterou jsi (fakt nikdy ne)čekala.
Tak se svlíkni, jakmile tě o to požádají, protože tohle se ti víckrát nestane. Třicet tři let, nadváha jak prase, nohy jako slon, vlasy jako kuře, bílá jak stěna, želé střídá rosol, prsa i na miss monokini příliš velký a tam dole sice již bez bobra, ale zřejmě s vyrážkou po žiletce (když se tam nepodívám, tak to tam není) a někdo je na tohle všechno zvědavej?! …No tak mu to teda ukážeme, co by ne, že?! Jde se na to!

(pokračování zítra)

Fotozdroj:Image courtesy of adamr and marin and stockimages at FreeDigitalPhotos.net