Pohodlí se stalo jedním z faktorů, kterými se vymezujeme. Ale je pro nás pohodlí opravdu přínosné? Opravdu nám všechny vymoženosti vedoucí k pohodlnému životu pomáhají pohodlně žít? Nezaměňujeme štěstí za pohodlí?

---

Nejsem vhodný zaměstnanec. Alespoň ne pro klasickou firemní strukturu. Nesnáším neefektivní způsob jednání. Nechci být jen výkonnná, ale chci být hlavně efektivní. (špatně!)
U práce přemýšlím (opět špatně!) a kladu otázky. (nepoučitelná!)
Mám dobré kombinační schopnosti a silnou intuici, takže mi spousta záležitostí docvakne. (sakra!)
A nechápu, proč bych někde měla sedět, když nemám co na práci a venku zatím svítí sluníčko nebo zrovna probíhají farmářské trhy. Až půjdu z práce, stánky budou složené a slunce bude zapadat. Chci žít teď a ne od 18h – 22h v týdnu a dva dny o víkendu. (ta holka je nebezpečná!)

Jenže co dělat, když musíme pracovat, abychom si vydělali na obživu a abychom pak ve velmi malém volném čase mohli dělat to, co chceme… a v čem jsme třeba i dobří, ale co nás bohužel neuživí.

A fakt nás to neuživí? Jsme si tím jistí? Nebo nám to říkají všichni okolo? Co vlastně potřebujeme k životu?

Spoustu věcí si kupujeme jen proto, aby nám zaplnily to prázdno, které cítíme. Jídlo, elektroniku, oblečení, auta, nemovitosti… Chvíli je nám dobře a pak máme další splín a jdeme „doplňovat“.
Taky někdy nesmyslně „investujeme“ do něčeho, co nám ve skutečnosti neprodukuje další finance. Ale dobře to vypadá a dává to smysl otročině, kterou vykonáváme od pondělí do pátku. Vážně potřebujeme hypotéku a vlastnit cihlový byt? No, ve skutečnosti asi nepotřebujeme.

Ve skutečnosti toho naopak potřebujeme desetkrát míň než si myslíme a to, co bychom fakt měli mít, to nemáme. (Protože si kupujeme věci, o kterých si myslíme, že je máme mít). O čem to tak složitě píšu? Co bychom měli mít a vlastně nemáme?

Finanční rezervu, dámy a pánové.

Ano, ono totiž s finanční rezervou se rozhodujete a chováte úplně jinak než bez ní. Možná máte na sobě rok staré triko, ze kterého třpytky už opadaly, ale jste mnohem zářivější a svobodnější než ta vedle vás v nejnovějším kabátku z Promodu a s dopisem z banky pečlivě uloženým v kabelce Michael Kors.

U nás doma se říkalo: „Na co nestačím, tam se netlačím.“ Nejoblíbenější heslo mojí matky. Což je velmi dobré pravidlo, trochu přizdisráčské, ale jako základ postačí.
Já osobně jsem ho upgradovala pravidlem mého veleúspěšného strýce, který obchoduje v Číně a který tvrdí, že : „Dluhy ti můžou vydělávat,“ a propojila s pravidlem starým tisíc let: „Musíš něco dát, abys mohl něco získat.“
Ale to je pořád jen základ, od kterého je třeba se odpíchnout dál. Ve své sociální gramotnosti a cestě za svobodou se k mým základním pravidlům tak nějak neplánovaně připojili minimilisti, ke kterým jsem se stále pořádně nepřiblížila (furt mám šíleně krámů) a taky hlášky typu „Byznys je byznys,“ a „Jistoty neexistují!“, které jsem nasbírala na kaučingu.

A najednou jsem se ocitla na HR velké korporace, kde jsem podepisovala dohodu o ukončení pracovního poměru. To nejdůležitější pravidlo mě totiž provázelo dnem i nocí.
„Zázraky se dějí mimo komfortní zónu“ a „Jsou jen dvě věci, které mi můj zaměstnavatel nikdy nevrátí. Zdraví a vidět vyrůstat mé děti.“ (Děti nemám a zdraví jsem pomalu ztrácela.)

A tak jsem se rozhodla vzdát pohodlných kancelářských židlí, pohodlných zaměstnaneckých výhod, pohodlných kávovarů a chilling zón, pohodlných byznys callů v pohodlných zasedacích místnostech s pohodlnými aplikacemi, co mi zjednodušovaly život a vyrazila jsem do nejistoty.

Se spoustou předmětů a téměř bez finanční rezervy. Ano, podcenila jsem celou akci, jako vždy, ale o to víc makám, aby konečně dluhy začaly pracovat pro mě a já viděla, že jsem dobře investovala. Do něčeho, co má budoucnost a co se mi stonásobně vrátí. Investovala jsem do sebe.

Prodala jsem Michaela Korse, což je ta nejhloupější věc, kterou si můžete koupit (vysvětlím v jiném článku), zbavila se sedačky za třicet tisíc, začala pronajímat všechny volné pokoje mého sto dvaceti metrového bytu a i s těmi děsivými dluhy začala být tak nějak svobodná.

Nutí mě totiž, stejně jako můj pes Fergus, ráno vstát a začít něco dělat pro sebe, pro svou firmu, pro svou vlastní budoucnost, kterou si můžu hezky nasměrovat ke hvězdám, nebo pořádně pohnojit. Ale pohnojím si jí kdyžtak sama. A nadávat můžu jen sama sobě a nemusím vinu házet na někoho jiného – otravnou kolegyni, zákeřného zástupce nebo hloupého šéfa, společnost, dětství, sousedku, otce, matku, kamarádku. Jakmile totiž vyjdete z komfortní zóny, zbavíte se i pohodlných výmluv a omluv a toho pohodlného obviňování druhých a nalhávání si, že jste oběť a že za nic nemůžete. Na to totiž tam venku není čas. A na chyby není prostor. Čas jsou peníze a za chyby se platí a tak velkou finanční rezervu přece jen nemáte.

Miloš Forman jednou řekl, že život v socialismu je jako život v zoo. Máte přísun jídla v miskách, přiděleného partnera a nežije se vám špatně, ale někdo jiný vám dává pravidla a jste za mřížema. Nemáte svobodu. Ale máte pohodlí. Naopak život v kapitalismu je jako život v džungli, kde se o sebe musíte postarat sami a pořádně zabojovat, abyste přežili. Jídlo si ulovit a partnera vlastně taky. Ale odměnou je vám ta volnost a svoboda a všechno co v zoo nemáte. Já si myslím, že to samé se děje mimo komfortní zónu. 

Pokud z ní chcete vyskočit, začněte šetřit. Nekupujte si přiblbý svetříky a tričánka, kterých máte plnou skříň, neutrácejte za vytuněné mobily a jiné kraviny jako jsou xboxy a začněte osekávat výdaje. S finanční rezervou se vám bude z toho zaprděnýho teplíčka odcházet mnohem líp. Ale i kdyby ne, tak ono se moc toho zase nestane. Přežijete to, jen to bude větší fičák a makačka. Já jsem toho důkazem!

Foto zdroj:Image courtesy of Serge Bertasius Photography at Freedigitalphotos.net,