aneb francouzský buldoček v akci i v nouzi
Nejsem klasický úkaz. Jsem nestandardní. Jsem žena, slečna (v tom pravém slova smyslu:-), dcera, trochu jiná, trochu divná, trochu temperamentní, komunikativní, ne moc pěkná, ani moc ošklivá a neustále nikam nezapadající. S hromadou přátel a neuvěřitelných nápadů a ještě méně uvěřitelných příběhů.
Víc jak třicet let jsem se pořád snažila někam zapadnout. A ke své osobní jinakosti si vybírala další jinakosti, protože jsem věřila, že když jinakost potká jinakost, tak to klapne. Jinými slovy, pořád něco extra. A pořád to nebylo ono.
A pak jsem si řekla, že je možná čas, abych alespoň já sama svou odlišnost přijala, pochopila a hlavně si připustila že skupina pro mě nikde není a že když se s tím jaká jsem, popasuju já, tak to zvládnou třeba i moji bližní. A proto jsem začala u sebe a přestala se snažit vmestit do krabiček, kam nepatřím. Celý příspěvek
Ne že bych celý život hledala něco jako je rozchodová píseň, ale pravdou je, že jsem až do nedávna neslyšela písničku, která by přesně vystihovala mé rozchodové a porozchodové stavy. V posledním zásadním vztahu se mi nedostávalo pocitu, že jsem ta jediná, ta důležitá. Nakonec se potvrdilo to, co jsem si celou dobu myslela a cítila, že ta jediná a důležitá fakt nejsem.
Never give up! 