Nový film o Bridget Jones mě hodně ovlivnil. Ano, není to Shakespeare, není to intelektuální zápas imigranta na sociálních dávkách ve studeném Dánsku ani nic zlomového, přesto mi tenhle biják udělal radost a překvapivě ve mně rezonuje do teď. Asi nedostane Oscara a snad ani Malinu. Kdyby nic, tak minimálně jednu stárnoucí holku dohnal v životním závěrům, které se rozhodla sepsat a pustit do světa. Jsou to jen moje životní závěry, netýkají se nikoho jiného a jakákoliv podobnost s někým jiným je čistě náhodná. Při sepisování těchto mouder vzniklých z dlouhodobého pnutí nezemřelo ani nebylo zraněno jediné zvíře. Here we go: Dnešní doba je doba formy. Nejde už až tak o obsah, ale o tu formu. Nejde o to, jestli je jídlo děláno s láskou, ale jestli vypadá dobře na instagramu a jestli mu dalo lajk spousta lidí. Nikoho až tak nezajímá jestli jste hodní, zlí, milí nebo sráči, jestli máte zdravotní problémy nebo naopak jste absolutně v pohodě, ale hlavní je, jak vypadáte. Co máte na sobě a jak na ostatní působíte. Říká se tomu (self)marketing.

Doba je povrchní tak moc, že i slovo povrchní je vlastně příliš intelektuální a už teď vás nudím, takže by bylo lepší udělat ten pohyb ukazováčkem doprava a poslat mě dál a podívat se na něco nového, co se na vás z internetu valí.

Představení v pěti minutách se smrsklo na elevator speach a i ten je vlastně dlouhý a obsáhlý, a proto tu máme copywriting, ideálně v délce twitterového příspěvku, který má…pouhých 140 znaků! No není to nádhera?! Všechno takhle pohromadě!

Jako holka, co vyrostla v osmdesátkách bych chtěla říct, že jsem neměla v době studií google, chodila jsem na přednášky a knihy jsem nečetla z důvodu estetična a vymezení se na sociálních sítích, ale protože to prostě byl jediný zdroj, kde jsem mohla něco najít a něco se dozvědět. Kromě školy a domova.

Jsem generace, která se do digitální doby nenarodila. Digitální doba se zrodila, když jsme byli teenageři, a proto my, lehce stárnoucí holky, vůbec např. nevíme jak se konturuje obličej, abyste vypadaly jako někdo jiný, a taky o čem opravdu jsou Pokémoni. My totiž měly Super Maria a Perského prince. A to jen na hodinu denně, protože pak nás rodiče mojí kamarádky, která jako jediná měla výkonný počítač, vyhnali ven, abychom byly na ulici – pardon na čerstvém vzduchu – a nesmrděly doma.

Minulý rok jsem opravdu úporně zápolila s novým trendem konturování obličeje, který podle mě prostě nejlíp vypadá skoro nenalíčený (děkuji ti Alicia Keys!), trápila se snahou získat co nejvíc lajků na instagramu (přece jen marketing je marketing) a vyrovnávala se pocitem, že mi něco uniká, když se snažím najít poselství a hloubku nebo alespoň smysl v knihách, které jsou sebranými sloupky/blogy/čímkoli, co tu už někdy bylo, co už někdo vydal a teď to…vydává znovu?! Stále jsem totiž nepochopila, proč se tomu doprčic neříká sborník? Nebo sbírka? Není to kniha, protože já se teď knihu snažím napsat, ne sebrat, a věřte nebo ne, když to děláte poctivě a fakt píšete, je to řehole. A střídavě se na to všechno chci vykašlat, protože kdybychom ty naše bloggové články, které jsme vydaly za posledních pět let prostě sesypaly dohromady, máme Knihu230 díl 1., díl 2. a díl 3….a to do Vánoc. A s malou pomocí stárnoucích bloggerek, které s námi kamarádí, a s větší pomocí novodobého marketingu by se to i tak prodávalo jak víno. Nebo burčák. Ale beru to tak, že je to proces a Řím taky nepostavili za den, že.

Přesto se čas od času neubráním otázce, co to se mnou do háje je, že jsem tak nepřizpůsobivá, že nevyužiju tuhle pěknou rychlou cestu novodobého žití a neposunu se do úrovně oslnivých lajků a sdílení? Mám přece tolik zkušeností, že bychom byly hvězdama internetu za víkend! (ok, trocha nadsázky neuškodí…)
Tak proč mi to nejde? Co mi tak brání? Proboha!
Chcete to vědět?  Vážně to chcete vědět?

No…nemůžu to všechno tak lehce udělat, protože jsem z osmdesátek, protože i když se doba zrychluje a zdigitalizuje, my jako lidé jsme vlastně stejní. Nevyvíjíme se tak rychle jako technologie kolem nás. Už kvůli tomu, že tu buněčnou informaci na které vlastně jedeme nám prostě předává někdo z padesátek nebo šedesátek a těm to předal někdo, kdo se narodil během války, no a těm to předal někdo, kdo se narodil během jiné války…pokračovat snad už nemusím, ne?
Tak proto.

A pokud si tohle nepřiznáme, budeme se častěji rozcházet, protože naše vztahy nebudou hluboké a trvalé, budeme stále zažívat pocity osamění a zvláštní prázdnoty, měnit práci i postoje a vytvářet hodnoty, které mají obrovskou sílu v tuto chvíli, ale za pár let, ne-li měsíců si na tu naší hodnotu nikdo nevzpomene, a hlavně to ani nikomu nic neřekne. Bude to totiž poplatné době, nebo spíš chvíli vzniku. Jde o nadčasovost a hloubku, nebo vlastně…v tuto dobu asi ani ne….ale mělo by.
Podle mého názoru tuhle stále se měnící trendovost žití jde zvládnout, jedině když je člověk opravdový. Svůj. Ať už je to sebemíň sexy, cool a swag. Prostě poznat sám sebe a žít si po svém. Což je asi to nejtěžší.
Žít po svém totiž neznamená sobectví a pasivní agresivitu vůči všem kolem, naopak, ve skutečnosti budete žít velmi krásný a vůči ostatním ohleduplný život. Budete se mít rádi, budete si vážit své práce, svého života a podle toho se budete chovat i k práci ostatních a také k ostatním lidem, s úctou.

Nepůjdete totiž proti své podstatě, nebudete v nesouladu a bude vám dobře se sebou samými. Bez lajků ostatních, bez jejich evaluace vaší osoby. Bez pochybností jestli je tohle správné nebo ne, a hlavně bez potřeby se pořád utvrzovat díky reakcím okolí.

A když tohle fakt zvládnete a budete sami sebou, tak možná zjistíte, že nebudete nikoho hodnotit podle mobilu, který drží, ale podle toho, co do něj říká. A že když tohle nastane, tak v sobě probudíte radar nebo kompas, který vám sám řekne, co je a co není pro vás dobré. A ani sami sebe už nebudete hodnotit podle digitálního světa a reklamou vnucených potřeb, ale podle vlastního života, vaší jedinečnosti a vašich vlastních pocitů, snů a cílů. Forma bude vždy důležitá, o tom žádná, ale nikdy by neměla převážit nad obsahem. Protože pak by se vám mohlo stát, že váš život bude krásná dokonalá, leč prázdná váza.

Taková změna nevyžaduje radikalismus, jde spíš o nastolení rovnováhy. Já osobně miluju digitální dobu a s radostí využívám pohodlí, které mi přináší, ale i tak bych ji ráda trochu omezila, aby mi nevytlačovala opravdový život a hodnoty, které mi moji předci v té buněčné paměti předali. A proto jsem smazala Tinder a všechny ostatní online seznamovací sebeprezentující udělátka. Co se teď bude dít, to ví jen Bůh/Vesmír/Franta s Karlem/prostě tam nahoře. Ale upřímně, děsně se na to těším. Tak mi držte palce!

PS: (Ano, to znamená, že mi to s #1827 to nevyšlo. Bohužel.)

PPS: Ještě jednou opakuji, kniha není sbírka, stejně jako v USA theatre (divadlo) není divadlo, ale kino. Nazývejte věci správnými názvy. Na sbírce, ani na kině přece není nic špatného. Sbírka je přece to nejlepší, co jste kdy vydali nebo napsali a to je super. Tak buďte opravdoví!

PPPS: Fatalko, já tu knihu dopíšu, slibuju, jen je to šílená kláda! Nevzdám to, budu psát dál a budu milovat dál!
fotky: Boyhně a pixabay.com