O mém vztahu s Mr.Amazingem jsem se už zmiňovala a asi nemá smysl to dál rozmazávat. S ohledem na jeho kvality jsem uvěřila, že existují slušní, charakterní muži, kteří nejsou nijak „rozbití“ životními událostmi (minimálně pracují na opravě, protože jim nevyhovuje být tak trochu fucked up, i když být fucked up je mnohem víc easy než na sobě zamakat a vykopat ten hnuj ze sebe a začít znova a líp…), a proto jsem se rozhodla, že bych se v případě nálezu dalšího charakterního muže pokusila o nemožné a docela ráda se usadila. Uvěřila jsem, že tenhle druh existuje a teď prostě po něm budu pátrat.  A ano, je to tak, rozhodla jsem se omezit svou svobodu a najít si stálého partnera, se kterým bych pracovala na funkčním vztahu i kdyby mě to mělo zabít. Nebo jeho.
Nadšení z mého rozhodnutí mi ovšem vydrželo jen do té chvíle, než mi došlo, že nemám představu, kde bych dalšího takového muže měla hledat. A tak jsem požádala Vesmír, aby mi ty vhodné muže začal předhazovat a musím uznat, že Vesmír není Česká pošta a maká spolehlivě, a to i o víkendu.
Pravda, zřejmě trpí jistou nedoslýchavostí, protože evidentně vyslyšel jen část přání „sešli mi, prosím, muže“ , nicméně ono podstatné „pro mě vhodného“ mu nějak vypadlo. Objednávka do Vesmíru se dá naštěstí vždycky reklamovat, tak jsem svou přeobjednávku po několika setkání s „muži“ promptně vyslala a teď už se jen nechám překvapit.
Prvním mužem, který mi padl do cesty byl (světe div se!) Pan Osudový. Potkali jsme se náhodou ve vlaku z Brna. Já jela z dentálního veletrhu, on z nějakého zasedání o bezpečnosti. Setkání to bylo opravdu zajímavé, na některé momenty nezapomenu, nicméně po neblahých zkušenostech s Drahým a jeho věčně velmi nepříjemně přítomnou ex si nejsem jistá, že bych měla zájem pečovat o cizí dítě, zatímco jeho otec si vyjasňuje vztah k jeho matce. A to velmi intimně.
Prostě a jasně, tuhle situaci jsem už jednou zažila a bylo to milé a poučné a raději setkání s Osudovým ponechám v kolonce zajímavých zážitků.
Což samozřejmě neznamená, ža bych s Osudovým nemohla být v kontaktu, nejsem nesnášenlivá. S Drahým jsem si dokonce založila firmu a je pro mě pořád Drahý. Ovšem ani jednoho prostě do kolonky „budoucí“ manžel zařazovat nebudu. A to ani na čekačku.
Dalším potencionálním zájemcem o sblížení byl jakýsi Oliver z Německa, který dělá akvizice pro jednu velkou banku. Potkala jsem ho na Tinderu, což je velmi zajímavá aplikace plná velmi zvláštních lidí, kteří vesměs podle fotek chodí neustále do půl těla nazí, fotí se s krokodýli a tygry, případně na horách nebo při západu slunce. Říkají si velmi zvláštními jmény jako je Petříček, Vašíček, Milánek a podobně a tak nějak si nejsem jistá, jestli jsem tuhle aplikaci správně pochopila. S Oliverem jsem se nakonec nikdy nesetkala, protože mi psal, že by bylo super dát si jídlo a pustit DVD, což mi prostě tak super na první rande nepřipadalo. Zvlášť když uvážím fakt, že bych musela do jeho bytu docestovat, dát si jídlo (ne-li si ho uvařit), pak se kouknout na ošoupaný DVD (protože kdo v téhle době ještě kupuje DVD, že?!), možná se s ním vyspat a pak jet posledním metrem domů, abych stihla vyvenčit Ferguse. Dovolila bych si tvrdit, že především ta „vhodnost“ v tomto projektu opravdu chybí, milý Vesmíre! Ale i tak díky.
Takže někdy v této fázi jsem se jala přeobjednávat a zdůraznit podmínku  PRO MĚ VHODNÝ…
Nicméně o pár dní další „zajímavost“ přišla poštou. Byla to pozvánka na předávání cen Gratias Agit 2015. Tohle je cena pro lidi co nenosí flízovou bundu, většinou se jedná o emigranty, nebo ty, co žili v zahraničí a svým konáním se zasloužili o šíření dobrého jména České republiky, a to navzdory českým státníkům a jejich projevům. Jedním z oceněných je můj strýček a tetička z Číny/Kanady. Ano, i když musíte před režimem utéct, tak prostě na svou kulturu nezanevřete. A proč? Protože politika a kultura má toho opravdu pramálo společného.
Při otevírání dopisu ze zamini (Ministerstvo zahraničních věcí, jak by řekl každý světák státní služby) jsem si říkala: „No panečku, to bude vybraná společnost. Tam bych mohla potkat slušného muže, který uvidí, že jsem z dobré rodiny a který evidentně nebude řešit co mám na sobě, ale kdo jsem.“ A tak jsem z obálky v očekávání velkých věcí vytáhla pozvánku a seznam oceněných. Projela jsem si účast a pak…
…pak mi spadla čelist.
Na sedmém místě oceněných byl…Jaromír Jágr.
Ano, musela jsem se fakt smát. Jarda! Jako vím, kdo to je a vím, že hledá obyčejnou ženskou, ale i tak jsem trochu v rozpacích. Vesmíre, jsi v pořádku? Nerozumím hokeji, nevím co je zrovna in mezi VIP, nehlásím zprávy, ani nejsem middle class modelka, a už vůbec nesportuju. A neumím hrát na violoncello nebo na co to v reklamě na smartphony hraje. Trochu teda umím na saxofon a hudební sluch mám, kdyby byla potřeba…ale to je tak asi všechno.
Po chvíli vnitřního běsu jsem si řekla, že vlastně panika není na místě a co se může stát, že? Udělám si s ním selfie (to ocení především Drahý a Dita) a pokecám, je to přece jen obyčejnej kluk s Hnidous, jak říkala moje babička a jak se říká všude kolem, je to prý charakterní chlap. Jako nejsem si jistá, v čem jeho dobrý charakter spočívá, protože nesleduju VIP dění, ale hlasu národa bych měla věřit. Vypadá mile, slušně a světaznale, to je vidět na první pohled. Možná to má Vesmír pod palcem. A babička přece mívala ve všem pravdu. Navíc všichni ho chtějí za prezidenta, což už je co říct. Jeho nebo Michala Horáčka.
Moje vnitřní argumentace opravdu nebrala konce, což je jen potvrzení toho, že jsem se vážně rozhodla usadit a snažit zapadnout do rodinného života. (Chudák kluk.)
Ať už je to jak je to, myslím, že právě v tomhle okamžiku mého zběsilého přemítání dostal Vesmír přeobjednávku a zařídil, abych se s JJ nesetkala. Pan Jágr za sebe poslal svého tiskového mluvčího a tím byl příběh u konce. A nechci se rouhat, ale mně to ani tak moc nevadilo. I když si myslím, že to byla škoda, že se nepřipojil k tak strašně příjemné společnosti lidí, kteří měli v každém rozhovoru co předat a ke každému tématu něco moudrého říct, kteří se chovali nádherně a příjemně, bez vopižůr a selfmarketingu, že si skoro myslím, že by to i pro něj byla opravdu příjemná zkušenost, která by ho mohla naplnit radostí a světlem tak, jako mě. (Tak ale teď už to fakt přeháním…radostí a světlem? Vážně? No, vážně!)
Osobně jsem tam nikoho vhodného k sňatku nepoznala, ale já to odpoledne svou misi tak nějak odložila. Řekla jsem si, že se prostě nechám unášet proudem dění a že všechno bude tak, jak má být. A ono bylo. K mému nově nabytému pocitu naděje v partnerské životě tenhle ceremoniál přispěl i k nové naději v občanskou společnost, která je na hony vzdálená tomu, co člověk vidí a slyší v televizi (kterou nemám).
Své hledání jsem nevzdala a s Jaromírem Jágrem (hokejovými fanoušky zvaným Jardou, mojí babičkou obyčejným klukem z Hnidous) jsem se nesetkala. Sorry Drahý, sorry Dito! Ale jestli se tomu tak někdy stane, tak mu odvážně řeknu, že prošvihl svou šanci potkat úplně jiné lidi, z úplně jiného prostředí, kteří i přes neznalost hokeje a Michaela Korse byli velmi inspirativní a dokonalí. A hlavně měli co předat. A on u toho nebyl, i když měl. A pokud mě po tomhle neodvede ochranka, tak si s ním dám to selfie, ať maj kámoši radost!