Máte čas i finance na jeden kurz ročně. Běžně jich zvládnete deset za rok. Ale tentokrát je to jiné. Pracujete na sebe, a proto už nemáte čas pracovat na sobě. Ono je totiž v rámci podnikání mohutně pracováno na vás…

Přesto chcete jít alespoň na jeden kurz ročně. Tak který si vyberete?

Pokud jste blogerka, která musí začít od píky a neví jestli má v blogování pokračovat, když teď den i noc věnuje zubům, tak si stoprocentně vyberete Blog to Business/Business to Blog s Michelle Losekoot a Karlem Mindless Novotným.

Proč?

Protože to sakra za to stojí.

A to i v případě, že musíte před kurzem jet k zubaři a se staženým zadkem být přítomná u nasazování jedniček, které prostě nemusí barevně pasovat. Barva zubů je vždycky sázka do loterie. Jenže pacientka má večer vánoční besídku a nemůže tam bez předních zubů, takže se Jindro modli, ať to sedne! Jinak místo na kurz jedeš do laborky.

Kurz vypadá tak dobře a nadějně, že si ho zaplatíte dva měsíce předem, přestože nevíte, jestli na něj nakonec opravdu půjdete. (Práce má zatím v mém životě přednost před vším.) Takže když barva klapne (Level 1 completed), radostně letíte se psem na Letnou, kde ho hodláte pořádně utahat, protože Michelle je tak hodná, že vás nechá absolvovat kurz i s psiskem. Je prostě báječná. Moc děkuju!

Kdyby jen věděla…

….že se Fergus jak na potvoru vyválí v hovně a vy na kurz pojedete úplně šílená taxíkem z Pařížské, protože přesně tam u hotelu Intercontinental na mramorových lavičkách vám dojdou nejen vlhčené kapesníčky, hygienické ubrousky i ty předražené intimní delikátnosti, ale hlavně trpělivost. A taky vám dojde, že tohle je bod zlomu. Buď to psisko umlátíte prázdnou lahvičkou od osvěžující vody Vichy nebo budete opravdu konat. Protože jakmile začne zaklesat hladina vzteku, dostaví se únava a vy najednou zjistíte, že jste na té nejlepší cestě to celé vzdát. Tak holt propadne 1800 Kč, no bóže, hodíte to na ty jedničky, nikdo nic nepozná a půjdete s hovniválem domů, kde se celý den budete nad kakaem litovat.

A nebo použijete aplikaci v mobilu, a pod heslem never give up srábotko, si objednáte taxíka a pokusíte se zachránit situaci.

Ráda bych upozornila, že rozhovory, kterých se budete následujících 15 minut účastnit, jsou jen prověrkou vaší odhodlanosti. Takže to nesmíte vzdát, ptotože by to byla škoda, teď, když máte Level 2 completed.

V taxíku se připravte na hrobové ticho, které od počátku narušuje pouze ohlušující puch Ferguse, takže osudná věta: „Ten pejsek nějak smrdí!“, na sebe nedá dlouho čekat. (Já vím sakra, že nevoní, ale asi bych měla něco říct, abych odpoutala pozornost od toho smradu, že jo. Takže jako správná blondýna plácnu první, co mě napadne.) „No, my jdeme zrovna z Letný, to je to tlející listí.“ Doporučuji nedat prostor k přemýšlení o listí v prosinci a rozhovor IHNED elegantně stočit na počasí, případně na adoraci pitbula, kterého vám taxikář začne ukazovat ve svém mobilu. Za jízdy, samozřejmě. Pejskař pejskaře pochopí.

Po taxíku už vás čeká jen projít přes recepci a jste tam.

U vstupu do Darexu bude zřejmě následovat: „Já o psovi nevím, a pes sem nesmí. Tohle je čistá budova.“…(no to vidím, tenhle pes má na sobě rozmatlaný hovínka intimníma ubrouskama, takže váš argument beru, ale já to teď prostě vzdát nemůžu! Chápete? Jsem na cestě ze srábotkova, právě jsem pochovala milovaný blog, přišla o nejlepší kamarádku a nevím, co mám dělat, a jdu si sem srovnat ten chaos v hlavě i v duši, takže tohle má větší rozměr, chlape. Jasný!?!) „No, ale on je čistej (zlatý voči!) a organizátoři mi to dovolili a potvrdili. A kurz už začal a nechci přijít tak pozdě.“
(Teď je čas na psí oči a našpulenou pusu!) „Pustíte mě tedy, prosím?!“ (Doporučuji pronikavý pohled, který bude vystřídán radostným úsměvem plným vděčnosti!) Nenecháte se přece diskvalifikovat před cílem, po tom všem! Zvlášť když jste z taxíku poslali Michelle lživou sms, že se zdržíte, protože jste nasazovali jedničky…Ať už to znamená, co chcete. Ale minimálně to vypadá líp, než že se snažíte zabít psa a při tom se neušpinit. Level 3 completed, děcka!

V proskleném výtahu zatlačíte slzu dojetí, že jste to zvládli, a s bušícím srdcem vyjedete až do osmého patra nové administrativní budovy, která počítala se vším, jen ne s výkalama na koberci, zdech, zrcadlech, podlaze a dveřích. Umývání toho hajzla smradlavýho se totiž vymklo kontrole, Fergus nechtěl za živýho boha do umyvadla a tak se na okraji packama zapřel, což už bylo i na mě moc, praskly mi nervy a vzteky jsem ho do toho umyvadla narvala jak podsvinče. Fyziky znalá jsem nepočítala s tekutinou vytlačenou z umyvadla ponořeným čtyřnohým tělesem, a tak jsem vodou s hovnama ohodila všechno, včetně sebe. (Ano, já vím, jsou to výkaly, samozřejmě, ale když je máte všude, tak jsou to prach sprostý hovna). Ferguse, v té chvíli koupajícího se naznak, to vyděsilo natolik, že přestal bojovat a dostal něco jako ztuhlost z šoku. Odnesla jsem ho proto do „suché“ kabinky, kde na mě o něco radostněji počkal, zatímco jsem uklízela tu zkázu. Naštěstí jsem jako správná matka měla zabalené dvě dečky a ručníček. Všechno padlo. Včetně Cool water od Davidoffa. (Ráda bych podotkla, že ta voda byla všechno, jen ne cool. Smrděla i na psovi, ale Level 4 byl completed.)

S vyděšeným psiskem v postraumatickém šoku a na pokraji vysílení (vysílená jsem byla hlavně já!), jsem se vydala vstříc super hi-tech učebně, kde již probíhala výuka. Vchod byl samozřejmě u přednášejícího.
Michelle se chtěla s Fergusem pozdravit, ale já jen hystericky zasyčela něco ve smyslu: „Nesahej na něj, je mokrej!“, protože další kalamitu (ušpinit přednášející)  bych nezvládla. O kurz byl opravdu zájem (čemu se divím?!) a jediné volné místo bylo v první řadě. Vedle slečny, která nenávidí psy, protože smrdí.

A taky že jo. Davidoff to prostě nedal. (Ta slečna bohužel taky ne…)

A tak jsem první část kurzu krotila své tepající spánky i psa, který se dostával z šoku a začal mít hlad a nutně se potřeboval seznámit právě se slečnou vedle, očuchat můj batoh plný mokrých ručníčků a deček a když už nebylo zbytí, alespoň se snažil uvelebit na parádních kozačkách té nebohé slečny, která dokázala sedět na desetině své židle, jen aby byla dál od toho cool smraďocha. Věřím, že po kurzu ty kozačky obřadně spálila. (Ještě jednou sorry!)

O čem první část kurzu byla, to já vlastně nevím. Byla jsem v bojovném módu – Fergusku nehejbej se, neoklepávej se, necinkej, lehni, a nebuď – Jindro soustřeď se, nepoť se, nehýbej se, je to jedno, zas tak nesmrdíš, nebreč, hlavně doprdele nebreč, usmívej se, teď už je to jedno, chtěla jsi sem, tak jsi tady, bože chudák slečna.
I tak jsem si kupodivu zapsala dost zásadní poznámky, o kterých jsem evidentně přemýšlela současně s probíhající emocionální bouří a vlastně se právě v první části kurzu, kterou vedl Karel, srovnala se sólo blogováním a s vlastní cestou. Jen mi došlo, že nákup vlastní domény a redesign, mě zřejmě nemine, i když jsem se tomu vyhýbala jak čert kříže. Mimochodem, lidský mozek je prostě dokonalá záležitost, vnímá a pracuje, i když spíme, nebo se snažíme například nebýt. Level 5 completed. Díky Bohu!

Po první části dostal Fergus nažrat, slečna od vedle si vyměnila místo s milovnicí psů a já si dala kafe a koláč. (Kdybych chtěla být nevkusná, napíšu, že jsem se nažrala taky…) Občerstvení zajišťovalo Bistro8 a to byla jedna z mála věci, která mě alespoň trochu uklidnila. Ordinace, kde jsem nasazovala ty jedničky (teda ne já, proboha! nasazovala je paní zubařka, samozřejmě) je poblíž Bistra8 a já si tam vždycky skáknu na levandulovou limonádu a zeleninový burger, když mám pocit, že zkolabuju nebo mi vyteče mozek. A tak jsem se dívala na lidi z Bistra a všechny kurzisty, snažila se nebýt a hlavně nevonět a začala se dostávat do toho správného módu – jsem na kurzu, hurá, já se tak těšila a já si to tak zasloužím! Všichni jsou tak úžasní a inspiratvní, mám vážně v životě štěstí a jsem moc ráda, že jsem tady. Oddychové kolo za námi!

Další blok byl o poznání lepší (z mého pohledu na mě samotnou…koho zajímá kurz, tady jde o mě, ne?!). Už jsem se zorientovala kde jsem, začala si naplno užívat všechny rady a hltala každou větu. Protože co věta, to perla nebo důvod k zamyšlení. Brainstorming a sebereflexe jak prase, dámy a pánové. Tak mě to pohltilo, že jsem i přestala terorizovat Ferguse, protože už necinkal a nevrtěl se, neboť ten můj brouček týranej konečně usnul, což byl záměr procházky na Letné. (Yes, yes, yes!) A světe div se, dokonce mě už ani nestresovalo, že pro změnu začal příšerně chrápat. Poprvé jsem se tomu dokázala zasmát. (Oh yeah!)

Stejně jako já jsem zase získávala strukturu a hrany, tak i můj blog začal díky Karlově přednášce dostávat směr a jasné obrysy. Najednou jsem věděla proč, jak a co chci, co budu muset domyslet a kde co promáznu a změním. Bylo mi lehko a nadějně. Ten pocit neschopnosti a bezmocnosti, který jsem po uzavření Dvou Třicítek měla, prostě zmizel a já se začala cítit fakt dobře. (Ostatní mě samozřejmě cítili už od příchodu.) Level 6 completed, ani nevím jak.

Před obědem jsem si ještě lajzla jednu pikanterii v podobě kurýra, který  mi z Mělníka vezl zakázku (bylo to dohodnuté na 18h, po kurzu, tak nevím co mu šiblo a přijel už na oběd) a na recepci o něm samozřejmě nevěděli, ale to už byl jen takový záchvěv, po kterém jsme si s panem vrátným padli kolem krku. Zanadávali jsme si na nespolehlivost kurýrů a neinformovanost vrátných, kterým se nic neřekne a pěkně si tu naší pětiminutovku třídního boje užili. Stihla jsem vyvenčit Ferguse i poobědvat výbornou bramboru s řepou, a dokonce jsem se osmělila i k rozhovorům s dalšími kurzisty. Propadla jsem totiž euforickému dojmu, že s Fergusem tak nesmrdíme a že nás mají všichni rádi (protože na tom opravdu záleží…)

Po marketingově zaměřené části kurzu nastoupila Michelle s pohledem blogera a copywritera a i když to najednou bylo jako nebe a dudy, všechno to do sebe dokonale zapadalo. Strašně mě mrzelo, že jsem skoro za každou větou neměla komu říct: „To je dobrý, viď?!“ nebo „Hele, já to říkala!“ „Tý jo, to musíme zkusit!“, ale Fatalka tam už nebyla a možná právě pro tu větu „Já to říkala!“, která se v mé imaginární konverzaci opakovala nejčastěji, jsem se utvrdila v pocitu, že je všechno v pořádku a věci se dějí tak, jak mají. A já si prostě jen musím na Fatalčinu nepřítomnost zvyknout. Že je to vlastně ku prospěchu věci.

Kromě struktury jak psát blog a návodu na vlastní brand jsem se od Michelle dozvěděla, že existují hateři a trollové, které jsem považovala za jeden druh (debilů), čemuž tak ovšem není. Jsou to dva druhy.
Dostali jsme vytištěné podklady s radami a tématy k zamyšlení, seznam odkazů na super stránky, včetně tipů na elektronická pravidla pravopisu – což nutně potřebuju – a zkoušeli jsme být kreativní při vymýšlení titulek či perexů. Osobně si myslím, že jsem veškerou krativitu ten den vypotřebovala během příchodu na kurz, ale s výše zmíněným euforickým pocitem, že jsem dokonalá, jsem neohroženě vytvářela absolutně dementní titulky a ještě se nebála je veřejně přečíst. Teď bych se za ty výkony styděla, i sama před sebou (což se právě děje), ale v tu chvíli mi to bylo fakt jedno. Michelle je totiž xanaxově milá a i odmítnutí vašeho genitálního* nápadu od ní přijmete jako největší poklonu. Takže pokud vás náhodou požádá o vytváření nadpisu o chovu slonech v paneláku, a vy pojmete pocit vlastní jedinečnosti, buďte soudní a své výplody nahlas nečtěte! Nikdo neví, čím jste si vy a hlavně váš pes, před kurzem prošli, takže vám tu laťku opravdu dolu nehodí. To fakt ne. Ale Level 7 je i tak completed.

Musím se přiznat, že jsem neměla zatím čas projít jediný materiál, který jsme dostali, ale zapamatovala jsem si pro mě to hlavní a na tom stavím:
Bloger je lovebrandem.
Forma nebo obsah?
Naučte se psát na povel.
Ochočte si ještěra a zvažte korektora (pořád zvažuju :-).
Maximum je 800 slov (neplatí pro tento příspěvek) a první verze se hází psům.
My, oni, blog.
A to nejdůležitější….udělejte slib!

I bez domácího čtení materiálů vám toho v hlavě, v srdci i v duši uvízne tolik, že blogování pro vás už nebude problém. Proč? No to já vlastně nevím. Ale je to tak. Tandem Michelle a Karel za to může. Díky jejich kurzu čtete tenhle příspěvek a celý můj blog. (A taky příspěvky jiných blogerů, kteří měli to štěstí a rozhodli se na kurz přijít.)
Chtěla jsem to dlouhou dobu zabalit a místo toho jsem to rozbalila. Michelle s Karlem dali tomu mému chaosu směr, řád i jiný spirit. Ukázali mi, jak si to všechno zorganizovat a nacítit. (Nevěřím, že to píšu, protože tuhle ošuntělou ezo formuli „nacítít si něco“ nesnáším, ale ono to tak bylo. Pro tu slečnu vedle doslova…)

A upřímně, není třeba se před kurzem válet v hovnech, abyste si to užili. Tenhle kurz je zajímavý sám o sobě. Má něco, co na každém kurzu nenajdete. Proto ve vlastním zájmu sledujte stránky Naučmese a jakmile bude kurz vypsaný, jděte do něj. Když budete mít štěstí, potkáte se tam s lidmi, kteří váš blog čtou a i s těmi, jejichž blog naopak čtete vy. Zjistíte, že v tom nejste sami a hlavně, že je tu někdo, kdo je ochotný vám to know how s lehkostí tygra předat. A to je asi to nejpodstatnější. Protože pak najednou nemáte pocit, že jste v tom sami. A to jsem já osobně potřebovala nejvíc. Level 8 Completed – Game finished – Bohynejin, you are the winner!

PS: Objektivnější recenzi připravuju. Slibuju!

fotozdroj: naucmese.cz, mindless.biz, ruzovapanda.blogspot.com brnoblaster.blogspot.cz, bonusweb.idnes.cz, Image courtesy of scottchan  and vectorolie at FreeDigitalPhotos.net