Klid a pohodu jsem o Vánocích na sídlišti nenašla

---

Má babička i matka bydlí na sídlišti. Spolu. (Oh yeah, fakt spolu!) V Bohnicích, takže až jim jebne, budou to mít do blázince co by kamenem dohodil. Vánoce slavím střídavě u otce či u matky nebo u partnera, když nějakého mám. Ano, jsem dítě z rozvrácené rodiny (rozvedli se když mi bylo 25let). A mám partnera, který pracuje celé Vánoce mimo moje destinace. Takže Merry Xmas baby, see you next year, love you, Jin!

Kvůli babičce, které je už osmdesát, jsem zvolila “Vánoce u matky”, zabalila Ferguse a vydala se vstříc panelovému peklu. Já totiž paneláky nemám ráda. V těch krabicích se neorientuju a bojím se, že se tam ztratím a stanu se jednou z nich, se stejnou pozicí televizorů a lustrů v obývácích, v teplákách a s čivavou v oblečku na flexi vodítku. Prostě jako bych proskočila do Páralova románu Radost až do rána.
Sídliště mě děsí a je to moje noční můra. Mám z toho prostoru panickou hrůzu a ani fakt, že vchody a vestibuly u mámy v domě jsou celkem pěkné a opravené a byty uvnitř nejsou tak špatné (je v nich teplo a nepotřebují téměř  žádnou údržbu), mě prostě neukonejší a já se v tomhle urbanistickém peklíčku nedokážu uvolnit. Jestli mě děsí maloměsto, tak paneláky mě dovádějí k panice a šílenství. Vrcholem všeho je snad už jen sídliště na maloměstě… To by mě zabilo. Never ever.

Všechno je tu takové šedivě neosobní. Jezdí tu JEN autobusy, hodně tu fouká vítr, takže jsou všude rozfoukané odpadky (před domem byla i šiška houskového knedlíku-to musel bejt fičák, co?), nikde tu nejsou krámy s výlohama, pokud pominu kadeřnictví v kočárkárně a jeden Albert a všechno je tak nějak do detailu narýsované, ale paradoxně lidmi nevyužívané. Nadiktované a nefunkční.

Vybetonované chodníčky křižují vyšlapané cestičky, na lavičkách nikdo nesedí, což mě nepřekvapuje, protože pokud se k lavičce nepřivážete, do minuty odletíte, no a komory před byty tu mají nesmyslně obrovská okna, s orientací  do ulice, takže při pohledu na dům vidíte hlavně harampádí a olezlou omítku šedivého panelu.

Matka má za barákem na kousku zeleně něco jako ourdoorové sportoviště, ale nikdy jsem tam nikoho neviděla. Jediný, kdo se na posilovacích strojích prohání je meluzína. Taky by se mi nechtělo cvičit pod dohledem asi 300 partají. Na druhou stranu by to byl ideální exteriér pro natáčení dalšího pokračování Noční můru z Elmstreet. Tam by se tohle creepy místo fakt využilo.

Vedle sportoviště je oplocený výběh pro psy, se “střechou” a taky kruhem na agility, což bych i využila, kdyby to nebylo pořízeno spíš pro dogu nebo vlkodava. Sáčky na hovínka nenajdete na každém rohu, jako v Dejvicích nebo Vinohradech, ale jen u toho psího výběhu. Což vysvětluje vysoké pohnojení trávníčků i chodníčku. Ale možná někdo na Praze 8 věří, že psi se do výběhu prostě snesou z nebe, a proto sáčky na hovínka na každém rohu fakt nejsou potřeba.

Za ty tři dny tady jsem zjistila, že tu platí nepsané pravidlo: výběh je vhodný maximálně pro jednoho psa. Dle informační tabule má sloužit k socializaci psů, ale v praxi je tomu naopak. Jakmile jeden pes přijde, ten ve výběhu se začne dekovat, lépe řečeno jeho majitelé ho zdekují, aby náhodou nenastala nevyžádaná situace. Není se čemu divit, je těžké socializovat psy, když jejich páníčci socializovaní nejsou, že? A tak tu sama za zvuku meluzíny venčím Ferguse a říkám si, že bydlet tu o chvíli dýl, začnu brát drogy, tak jako My děti ze stanice Zoo. Na tuhle knihu jsem si vzpomněla včera v noci.

Panelák má dvanáct pater a je součástí asi patnácti vchodů. Klíč od vchodu prý pasuje všude, protože v určitých patrech jsou domy průchozí (snad proto, aby se pachateli lépe utíkalo z místa činu). Tuhle informaci (o klíči, ne o pachateli) jsem si ověřila až včera večer, kdy mě Fergus neomylně zavedl k jinému vchodu (ani to zvíře to tu nedává) a já to samozřejmě taky nepoznala. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem si vedle starého výtahu přečetla nápis “ty píčo” , což buď museli nasprejovat ti, kdo během venčení vyměnili nový nerezový výtah za starý, nebo … jsem doprdele v jiném domě! Samozřejmě tady se nikdo s nikým nezná a nebaví, takže můžu předstírat, že sem patřím a v poklidu vycouvat. A tudíž nemusím v panické hrůze utíkat jako splašená na ulici, div při tom neuškrtím Ferguse, a hystericky odpočítávat vchody. Ale to bych nebyla já. A tak jsem si to dala jako nějaká hrdinka prvotřídního amerického krváku. I s upuštěním klíču na zem. Utekla jsem před vlastním strachem a s bušícím srdcem jsem se vrátila do bytu k babi. Matka se někde už několik dní svátečně tahá, takže ta doma nebyla, abych jí to vyklopila a hezky se z toho traumatu vypovídala. A tak jsem si alespoň před usnutím slíbila, že tu kvůli ní (babičce, ne mojí matce poběhlici) ještě jedno odpoledne vydržím, ale večer už musím být doma v Dejvicích. V zájmu zachování mého psychického zdraví.

Nemám sice doma televizi s báječnými programy – o tom někdy jindy – a není tu takové teplo, ale můžu tu venčit bez vodítka na pláni, pokecat s majiteli čoklů, na každém rohu mám sáčky na hovínka, můžu si dát kafe ze Starbucks nebo hnusný kuře z KFC a pozdravit kohokoliv koho potkám, protože tady se lidé znají a zdraví. Vlastně teď mi dochází, že se tu lidé zdraví a usmívají na sebe, i když se neznají. Asi tu berou drogy jako na tom sídlišti, ale v elegantnějším podání.
Když je místo k bydelení postaveno i jako místo k žití, lidé v tom místě rádi tráví čas. Nejsou zalezlí doma, ale zajdou si na snídani, nebo jen na procházku a zdržují se v místě pobytu. To je něco, na co se při výstavbě vždycky zapomíná. (Promluvila bývalá zaměstnankyně odboru výstavby). A lidi to strašně podceňují. (A taky bývalá realitní agentka). Chtějí se doma jen vyspat a vypadnout do práce a o víkendu jet na venkov, protože “co tady”. Ale když bydlíte někde, kde máte i občanskou vybavenost, která byla plánovaná pro lidi a ne pro orgasmus z plánování, nacházíte se v místě k životu. A tam já teď směřuju. Políbím jen babičku na čelo a jdu. Další den by se mi mohl stát osudným. Sorry babi(y)!