I cesta může být cíl….

---

Jsem na své cestě. Nastal čas se po všech možných aliancích a kooperacích přestat bát a vykročit za svými cíli sama.
Ono je to totiž děsně fajn, mít souputníka, kamaráda, přítele, držáka, partner in crime and wing man, ale všechny svazky jsou o komunikaci, toleranci, ustupování a hlavně o kompromisech.
Jedna výborná kaučka řekla, že kompromisy jsou absolutně na hovno, protože nakonec jsou nasraný oba. A tak to asi je.

Měla jsem blog se svou kamarádkou, bývalou spolupracovnicí  a spolubydlící a náš blog opavdu jel. Jsem hyperaktivní, ona je spíše stagnující energie, tak jsme se velmi dobře doplňovaly a vytvářely dobře fungující entitu. Ale jak tak někam delší dobu směřujete, může se vám stát, že se na cestě ztratíte nebo vám dojde energie, náboj, síla, prostě chuť společně pokračovat.
Z našeho společného cíle se stal cíl proměnlivý a má hyperaktivita se najednou začala úměrně zvyšovat ke stále větší a větší stagnaci mé spoluautorky. A tak jsme se rozešly. V práci, v bydlení i v blogu. Každá si jdeme za svým cílem. Svým tempem a ve své energii.

Náš blog jsem milovala, byl báječný a věnovala jsem mu dost času. Ale pokračovat ve psaní blogu, který se jmenuje Dvě Třicítky by bylo trochu jako nosit pyžamo po mrtvém.

Takže jsem si založila nový blog. Michelle z Růžové pandy na svých kurzech říkala, že by člověk měl psát každý den. Nejsem tak disciplinovaná, abych psala každý den, ale bez blogu bych to nebyla já. Potřebuju se někde vykecat a něco vytvářet. Jinak jsem nesvá a obtěžuju okolí. Své nejbližší okolí… :-)

Co na tom, že jsem už jen „ta ze Dvou Třicítek“, pořád jsem to já. Bohyně. Byla jsem jí i před Třicítkama. Nebyla to účelově vymyšlená přezdívka. Vznikla kdysi dávno, samovolně. (Tomu klukovi jsem se šíleně líbila…bylo nám patnáct a on taky fakt dost hulil. Dita může potvrdit. Shodou okolností tenhle báječnej kluk bydlel ve stejném bloku, kam se pak svého času nastěhovala i Fatalka.)

Musím být tedy odvážná, vzít si svou přezdívku, kterou znovu před několika lety  v podnapilosti oživil můj Drahý Bývalý (ano, musíte být prostě mimo, abyste uvěřili, že jsem Bohyně, takže do dna, drahoušku) a zkusit se poprat s tím vším sama.

A začít znova. Psát i milovat.

R.I.P. moje milované Dvě Třicítky a boh230. Bohyně Jin přebírá svou štafetu a běží (trochu bázlivě/trochu bláznivě) dál.
No, běží… Dáma nikdy neběží, pokud to ovšem není Američanka. To bychom si měli připomenout
(LP 2014)

EDIT: Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsme zase spolu. Dvě Třicítky. Na BohyniJin zezapomínám, ale nevěnuji se jí tak, jak bych chtěla.
(LP 2018)