Neúspěch mě nezlomil – Moje Psychologie

15317763_10154758967999154_3256933647831489092_nRok, kdy nejsem v kvalitním časopise, jako by nebyl…
A tak jsem opět v lednovém vydání barevného časopisu, tentokrát oblečená, nicméně stále rozesmátá, až to snad ani není hezké.
Vlastně nevím, proč si fotografové po dvou hodinách focení vybírají jen fotky, na kterých vypadám jako by si na mě plastický chirurg Blanky Mantragi učil nový a ještě přirozenější úsměv. Ráda bych uvedla, že dokážu být taky vážná a seriózní! Ne že ne, ale budiž tedy.

Kromě dvouhodinového focení, kdy je nakonec vybraná jedna „stejná“ rozesmátá fotka (a to jsem se tam točila jako husa na báni), je dalším aspektem spolupráce s časopisem také nekonečný proud myšlenek, které jste si s redaktorem řekli, nebo napsali, ze kterého pak vznikne produkt o deseti větách. Běžně jich je maximálně pět, ale tohle je Moje Psychologie, kde si celkem potrpí i na obsah, takže text není jen popisek fotky.

12670533_10154068075814154_1246091732219169986_nV případě takovýchto spoluprací moc neovlivníte obsah. Prostě něco se vybere a něco se napíše, samozřejmě máte právo se vyjádřit, ale ve své podstatě jim důvěřujete a adrenalinově to necháte na nich.
Já jsem měla to štěstí, že jak fotograf, jehož jméno jsem celá okouzlená zapomněla, jakmile jsem ho viděla, tak i redaktorka Jana LeBlanc jsou profesionálové a velmi milí lidé. Proto jsem si vlastně mohla dělat, co jsem chtěla, říkat, co jsem chtěla a obléct si, co mi ten den přišlo pod ruku. Ten samý přístup byl ostatně v Cosmopolitanu, především v rámci oblečení. I když tam bych si klidně na sebe i něco vzala…

Zde je přepis naší intenzivní komunikace, kterou jsme s Janou LeBlanc měly a ze kterého vznikl rozhovor v Moje Psychologie. Moc děkuji za možnost se podělit o svou zkušenost a také poděkovat svému bývalému šéfovi, tomu současnému, a také kolegyni, na kterou v tištěné verzi nevyzbylo místo, ale s ohledem na její odchod na mateřskou dovolenou, kdy musím v práci válčit s nepřízní osudu sama, jí vlastně děkuji každým dnem, že mi byla a je oporou  a naučila mě snad všemu, co o komunální politice dnes vím.

Čtení vám zabere cca 10 minut, dyslektikům 15 minut. (Mami, prosím tě, stopni si to, ať těm dyslektikům nelžu! :)

Ahoj Jindro, 
děkuji ti za rychlou zprávu na fb, prosím tě, pošli mi další odpovědi na následující otázky:

Jak jsi se k podnikání dostala?
Jela jsem překládat kamarádům na jednání do zahraničí, do největšího frézovacího centra na světě. Jednání trvalo pět hodin a na konci se ukázalo, že jsem v tom byznysu taky.

Tady, prosím: dostala jsi nabídku a okamžitě ses rozhodla skončit v korporátu a jít do toho? Co tě přesvědčilo?

Byla to intuice a taky hlad po opravdovém životě, po nebezpečí, po radosti, po úspěchu. Měla jsem intenzivní pocit, že je to důležitý okamžik. Že to nebude jednoduché, ale půjde to. Přesvědčilo mě hlavně jednání mých zahraničních partnerů, kteří se chovali tak, jak jsem si představovala, že by se muži v  byznysu měli chovat.
Bojovala jsem s odporem ke korporaci a krysím závodům, které se v mém zaměstnání vedly, trápila mě povrchnost a život pod zářivkovým světlem s příměsí umělého stresu, který se jako hnací motor v korporátu používá. Z toho pocitu jsem si bohužel způsobila zdravotní problémy, o kterých jsem se od lékaře dozvěděla dva dny před odletem na jednání, a možná proto jsem se i pro okamžitou změnu rozhodla.

O jaký byznys šlo? Měla jsi s podnikáním nějaké zkušenosti, nebo jsi do toho šla po hlavě? Bála ses, že by to třeba nemuselo vyjít?

Jednalo se o „dentistry“ – zubní laboratoř, frézovací centrum, technologie třetího tisíciletí. Ne to, co se děje (zatím) tady. Byly to 3D technologie, automatické stroje, nové materiály, téměř raketová věda. O které jsem nic nevěděla. Měla jsem být především tím, kdo nastaví procesy, bude dělat marketing a starat se o administrativu, jsem právník, co také vystudoval PR a marketing. Navíc jisté zkušenosti jsem z podnikání měla, ale jen jako OSVČ. Technická stránka, tedy výroba, měla být na někom jiném.

Dala tedy jsem výpověď v korporátu a začala podnikat. Majitelé mi věřili. Asi nejvíc. Věděli proč. Do půl roka od zahájení činnosti kamarádi odpadli a já na to byla sama, na chod výroby, distribuci, prodej a všechno to kolem. Se zahraničními partnery jsme se dohodli, že to nepoložím a zkusím to rozjet s jejich pomocí a pomocí posledního společníka, který do toho občas dával peníze a když mohl, tak pomohl. Vydržela jsem další rok a pak to s čistým svědomím, dluhem a taky neuvěřitelnou životní zkušeností zabalila.

Co považuješ za neúspěch/selhání, o kterém to celé je? Že jsi nedokázala firmu udržet? Že jsi prodělala? Řekneš aspoň v řádech kolik?

Prodělala jsem asi půl milionu. Problém bych viděla na české straně, v okolí i v sobě. Nenašla jsem k sobě další partnery, spolupracovníky v oboru, kteří by byli schopni pracovat v takovém tempu a s takovou vášní, jak bylo potřeba. Když jsem si někoho najala, byla to tak složitá spolupráce, že kdybych si to mohla udělat sama, byla bych na tom líp. Navíc většina zákazníků netušila, co vlastně dělám, co nabízím, takže tomu nevěřili a ti, kteří pochopili, že mám licenci na technologie, které tu budou frčet tak za deset let, se mě ještě snažili obejít. Zní to šíleně, ale po jednáních mi běžně volali zahraniční partneři s tím, že je někdo z České republiky kontaktoval a ptal se, jestli může dostat licenci. A vždycky to byl ten člověk, který se mnou předtím jednal. Ovšem výhradní zastoupení je jen jedno a to jsem měla já.

Proč jsi firmu nedokázala udržet? Kde vidíš svoji vlastní chybu?

Protože, i když jsem právník, tak jsem ve své podstatě hodně naivní. Myslím si, že lidé jsou pracovití. Že nelžou, že nepodvádějí. Že drží slovo. Na druhou stranu jsem k sobě hodně tvrdá, jsem realista a firmu jsem nakonec pustila, protože jsem si dokázala spočítat, že ze ztráty, která možná nebyla hezká, by se mohl stát hororový příběh na několik dalších let. A já mám ráda život a volnost a velké dluhy ani jedno nepřinášejí.

Jak Ti bylo poté? Pamatuješ, co jsi dělala v ten, kdy firma fakt oficiálně skončila? Mělas pocit, že je to tvoje vina? Mělas tendenci osočovat ostatní – koho? Říkala sis, že podnikání už nikdy – a fakt nikdy? Nebo ses do dalšího vrhla/v budoucnu bys to udělala?

Nepamatuji si na den, kdy firma definitivně skončila, protože jsem ji nějakou dobu dělala na půl plynu společně s novým zaměstnáním. Pamatuji si ale na den, kdy jsem to řekla svým obchodním partnerům v zahraničí. Sedli na první letadlo a strávili se mnou celý den. Probírali jsme pro a proti, dávali mi rady, šli jsme se projít po Praze, naobědvali jsme se v centru, bavili se o životě a o tom, co se jim v životě nepovedlo a nabídli mi, jestli bych se nechtěla přestěhovat a vést pro ně celosvětový marketing. I po tom všem mi stále věřili.
I když polichocena jsem něco tak lákavého odmítla, protože jsem nechtěla utíkat od problému. A ve své podstatě to bylo to nejtěžší, co jsem v té chvíli udělala. Ostatní bylo  už jen velmi nepříjemné. Něco jako když se jdete učiteli do kabinetu omluvit, že nemáte úkol. Je to blbý, ale udělat to musíte. Ale tolik vás zase neubude.

Co se stalo s firmou je jen moje vina, protože já se do toho rozhodla jít, aniž bych si ověřila některé skutečnosti. Nebyla jsem opatrná a jela jsem na pocitu důvěry a toho, co bych chtěla, a co možná i mohlo být, ale nakonec nebylo. Fungovalo to jim, v jiných státech, tak proč by to nefungovalo mně, v Čechách?!

Když člověk zažije nějaký neúspěch, je asi těžké naučit se znovu věřit, že na to má – ať už na to vůbec pracovat nebo ještě navíc podnikat. Jak se Ti to povedlo – začít si znovu věřit, že nejsi na nic, že umíš, že jsi dobrá, že za to stojíš, aby ti někdo zase věřil? (Prosím, tohle je tam docela důležité.)

Tak teď jsi mě trochu zaskočila. Neměla jsem pocit, že bych nebyla dobrá. Věděla jsem, že to nefunguje, že je to pořád jako vyosené ozubené kolečko v dokonalém stroji, kterým zahraniční spoečnost byla, a to po celém světě.
Strašně jsem dřela a jen díky tomu jsem dokázala udržet skoro dva roky firmu v chodu ve dvou lidech, kdy ve skutečnosti byla potřeba zhruba pět až šest lidí. Z tohoto úhlu podhledu jsem měla svědomí čisté.
V určitou dobu mi došlo, že tenhle způsob života je neudržitelný a není možné takhle pokračovat do nekonečna. I když jsem se snažila, neměla jsem takové výsledky, které bych mít měla a hlavně chtěla. A protože jsem zvyklá v případě poctivé práce celkem excelovat, bylo mi jasné, že pokud se to nepovedlo do dvou let, nepovede se mi to nikdy.

Kdo mi nedůvěřoval, byli moji potencionální partneři/zákazníci a to mi bylo líto a hodně mě to štvalo. Měla jsem pocit, že neumím dostatečně vysvětlit co přináším. Bohužel na pochopení, a hlavně na získání důvěry v novou technologii, potřebuje společnost čas a ten já jsem prostě neměla. Tady opravdu platí, že čas jsou peníze.

Na druhou stranu díky zahraničnímu vedení, které ke mně přistupovalo velmi rovnoprávně mě nenapadlo, že by mi někdo v budoucnu nedůvěřoval. Spíš jsem se bála, že zapadnu do klasického spícího rytmu české práce ve stojatých kalných vodách.
Naštěstí jsem potkala svého současného šéfa, který hned pochopil, že potřebuji prostor a důvěru, tu mi od začátku dal a já mám díky němu opět excelentní výsledky.
V nové práci se mě navíc ujala úžasná slušná a chytrá kolegyně, kt12919794_10154068075819154_4079209785083263729_nerá je stejně výkonná jako já, takže jsem konečně získala to, co mi v podnikání chybělo – sparring partner, co se nebojí práce, ani riskovat.

Pro mě jsou asi nejzásadnější lidé. A na těch mé podnikání stálo (zahraničí) a bohužel i padalo (Česko). Protože ať to zní jakkoliv, peníze vážně nejsou to nejdůležitější, alespoň pro mě ne.

Pusu Jin!

PS: Jani, tohle je to první, co jsem ti napsala, mazat to nebudu, odpověděla jsem ti už výše, tak nevím, jestli to využiješ. Je to takové shrnutí, a hlavně je to dost byznysové a ne moc pozitivní, tak nevím jestli se to bude hodit, ale přikládám.

Někdo potřebuje jet na Bali, aby pochopil o co v životě jde, já si založila firmu. Díky ní jsem našla svou hodnotu, svobodu volby, pochopila, že nejdůležitější je mít kolem sebe  správné lidi, a že není hanba se s někým rozloučit, pokud víš, že ten člověk ti nic dobrého nepřinese a máš ho ve svém životě jen ze setrvačnosti.
A taky že když vyrosteš v penězích i tak je můžeš špatně investovat a utratit, mimochodem díky tomu mám lepší vztah s rodiči, začali poprvé opravdu pomáhat, protože do té doby jsem je nikdy nepotřebovala, nikoho jsem vlastně nepotřebovala.
Hodně se v mém životě změnilo, našla jsem nejlepšího přítele (francouzského buldočka Ferguse), vyfiltrovala přátele na opravdové přátele a známé, dostala pod kontrolu zákeřnou nemoc (lymfedém), potkala několika úžasných zákazníků (zubařů) a lidí v oboru, nechala se obalamutit a okrást (na to nezapomenu) a taky jsem potkala pověstné „čecháčky“, díky nimž už chápu, proč se v Čechách nikdy nebudeme mít jako v zahraničí, kde když se snažíš, tak jsi úspěšný a není to vnímáno společností negativně. Dojít dál je stále hodnoceno ne tak nadšeně, jako když zůstaneš ve skupině a nevyčníváš.

České podnikání je opravdu ve většině případů o malosti a průměrnosti (bohužel), o nedodržování dohod a obrovské lenosti a komfortní zóně a fakt nevím jestli je to stav, do které se člověk dostane, nebo už výchozí nastavení, ale tahle část je něco, kvůli čemu už podnikat asi nikdy nebudu.
Think big a gentlemanske dohody tu totiž moc neplatí. Alespoň ne tak, jako tomu bylo u mých zahraničních partnerů. Majitel impéria mi zvedal telefony, byl mým life and business guru (zadarmo), vždy se omluvil za maličkosti a přestože měl vrtulník a jeho bratr zlaté doly, chodili oba v jeansech a pěkném svetru a vždy mi říkali, že radost ze života je na prvním místě. A že je třeba nebýt egoista ani hajzl a jít si za byznysem. Čistě, ale tvrdě. Dovolenou neměli nikdy, pracovali pořád, přesto se dokázali radovat a žít. Bylo to o životních prioritách a když jsem se několikrát hroutila, tak mi pokaždé řekli: „Calm down, we are family!“ A i teď po tom, co jsem prodala firmu, pořád „rodina“ jsme, není to klišé. Mít někoho takového na české straně, kromě té své rodiny a některých přítel, tak by ten byznys asi vypadal jinak. Ale já bych si z toho tolik neodnesla, takže všechno má svůj význam.

Super! Díky moc!

Jana

Já děkuju, Jani, a přeju tobě i tvé rodině jen to dobré! :)

15781085_10154869231544154_8721738345530013372_n

Advertisements

One thought on “Neúspěch mě nezlomil – Moje Psychologie

Musím reagovat!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s