Je velký rozdíl mezi tím když, randíte v sedmnácti a…ve třiceti.
V sedmnácti jste plni očekávání a mladistvého pelu. Naproti tomu ve třiceti žádná velká očekávání nemáte a z pelu se díky několika emocionálním eskapádám stal leda tak mírně nahořklý pelyněk. I tak to nevzdáváte.

Doba přípravy na rande se v případě obou životních období značně liší. Zatímco v sedmnácti jednomu randeti věnujete 14 dní, ve třiceti absolutně stejné akci obětujete maximálně 20 minut. Už víte, že není až tak podstatné, co máte na sobě a taky si dokážete představit, jak to celé bude probíhat. Takže proč ztrácet čas s přehnanou přípravou.

Ve vaší situaci je opravdu efektivnější dodělat prezentaci na zítřejší meeting, jít se projít se psem nebo navštívit babičku, kosmetičku, kurz jógy nebo jen tak civět do zdi, protože opravdu všechno má větší smysl, než činčání a snění. Samozřejmě pravidlo tesané do kamene o tom, že se příprava nesmí podcenit je stále platné, nicmíně mnohem důležitější je fakt, že nic se nemá přehánět. Věřte nebo ne, ale na rozdíl od té sedmnáctileté cácory, zklamání z investice do příprav na rande, které nevyšlo, prostě ve třiceti bolí tak nějak jinak. Víc a niterněji.

Takže pokud vyrážíte na rande po třicítce, laskavě žádný štráchy a hlavně žádný očekávání. Ostatně buďme upřímní, pokud se snažíte najít ideálního partnera od sedmnácti, tak ve třiceti vás prostě skoro nic nepřekvapí. Je to smutný, ale je to tak. Už tu byli ženáči, pracháči, chudáci, studentíci, manažeři, průseráři, klikaři, fouňové, mamánci, okouzlující gentlemani (co se už nikdy neozvali), milí chlapci (kterým jste se už zase neozvaly vy) a pak taky zvrhlíci, perverti, maniaci, stalkeři, přenašeči pohlavních chorob (samozřejmě ty známe jen z doslechu) a páni Osudový 1 až 5 s otřepaným případem Moje-přítelkyně-mi-nerozumí v závěsu.

Zažily jste už rande o rušné obědové přestávce, o Velikonocích, když je prázdné město, v přírodě, ve vlaku, u něj doma (kde vám došlo, že všechno není úplně all right), v autě, v kanceláři, v restauraci, v baru, ve fastfoodu ve tři ráno, o Silvestra na horách, ve Stromovce, na Letný, v čínský restauraci, v kavárně vedle ve vchodu, kam už nikdy nevstoupíte, protože prostě nebylo dobrý na něj křičet ty hajzle nevěrnej a pak se tam celá zhrzená za barem opíjet (a spouštět), stejně jako asi už nikdy nenavštívíte tu čajovnu, kde jste se líbali tak, že vás museli požádat o zaplacení.

Svoje báječné exempláře a adepty na doživotní lásku jste potkaly ve škole, na brigádě, v práci, na ulici, v obchodě, na párty, na oslavě narozenin svého současného přítele, na rozlučkovém večírku svého bývalého přítele, na softballovém soustředění, na plavání, na salse, na halloweenu, a taky buďme upřímní – na seznamce! Na internetové seznamce provozované zdarma, na placené internetové seznamce, na provařené aplikaci ve smartphonech, na rychlém randeti, které je tak děsivé, že jeho jediná přednost tkví v tom, že je fakt rychlé, na korespondenčním kurzu nezadaných a na zahraniční seznamce movitých postarších pánů, co hledají východoevropské bohyně domácí kuchyně.

Vaši přátelé, kolegové, spolužáci, rodiče, sourozenci (pokud nějaké máte), sousedé, známí a dokonce i váš fyzioterapeut, zubař a mlíkař, tak ti všichni to s vámi myslí dobře a usilovně se vám někoho „pro-vás-pravého“ snaží dohodit. Po celá ta léta! Takže se prostě nesluší nabídky odmítnout.

A tak chodíte na schůzky prakticky s každým, protože je vám to už i jedno a po pravdě, ve většině případů jsou to celkem milí chlapci – pokud tedy vynecháme úchyláky, perverty a jiné vyhraněnosti – a vy se po několika letech stanete specialistou přes randění.

Podle důležitých znaků, jako je společný účet, výše spropitného, to jak málo mluví o své matce, to jak moc mluví o své bývalé manželce, práci, svých dětech, prohrách i úspěších, Hemingwayovi i Depeche Mode, tak podle toho všeho nějak dokážete odhadnout, jestli i vy dva společně budete úspěšní a kompatibilní, nebo (zase) ne. A z povahy věci se už nepouštíte do záludností typu „měl to v dětství těžký“, „má jen složité období“, „zapomněl si peněženku, to se může stát“ nebo „děsně mě potřebuje, hodila by se mu editorka, právnička, babysitterka, kuchařka, uklízečka, blbka, děvka, cokoliv končící na a…tak já mu ji udělám, protože beze mě by to nezvládl a je moc rád, že mě má“.

Zakážete si dobrodružství s jinou vírou, kulturou a komplikovanou sexuální orientací, protože jste to všechno už zažily a není nic ponižujícího, než před milováním sepisovat nadávky a slovní spojení, která máte ve stanovený okamžik hlasitě křičet, protože „jinak to není ono“.

Zní to děsně smutně, sarkasticky, bez špetky naděje, romantiky a radosti, ale ono to tak opravdu je. Prostě některé věci už víte. Jediné, co nevíte, je deadline, kdy je vhodné to zabalit, přestat se snažit a doufat, a proto i po třicítce odhodlaně hledáte toho pravého, co k vám s přibývajícími vrtochy a taky kily bude pasovat a na kterého v rozhodný okamžik romanticky zařvete: „Kde jsi doprdele takovou dobu byl?!“, abyste uklidnily své unavené doufající já, své rodiče, sourozence, spolužáky, pracovníky, sousedy a mlíkaře, že to prostě nebylo ztracený, a že to jen trošičku dýl trvalo. Protože ta cácora s naivní duší a vopelichaným pelem si za to několikaleté úsilí „toho pravého“ zaslouží.

Tak, moji milí, a teď už víte jak to opravdu chodí.  Takže mi proboha v tom randění nezkoušejte radit, zvlášť pokud jste na poslední schůzce byli v roce 1999. Nemáte absolutně tušení, čím si procházím! Ale garantuju vám, že byste to vzdali už v miléniu!