Neustále se potýkám s problémem návratů. Ne svých. Já jsem v odchodech celkem rozhodná, málo kdy mám důvod se vracet.
V odchodech jsem dobrá.
Taky si je plánuju několik týdnů až měsíců, že. Takže pak je to prostě jednoaktový majstrštik. Ale v čem opravdu nejsem dobrá, jsou hranice. Ty se snažím s mojí terapeutkou již několik let vybudovat. Zatím mi to jde jen tak zpola. Ona mi to asi kazí ta energie zdola…víme?
Už můj předchozí terapeut neustále opakoval: „Jindro, vy jste jako velmi milý a zábavný přístav, jste úžasná a muži vás zbožňují, je jim s vámi dobře, ale jste málo, jak bych to jen popsal, málo zákeřná. Vy prostě muže nelákáte, abyste mu pak ve vhodnou chvíli zatopila a jemu zklaplo, vy tomu chlapovi dáváte všechno zdarma a nejvíc mu dáváte svobody a on toho pak zneužívá.“ No a tak se prý rozhodne porozhlídnout kolem, když ho u mě nic nedrží, a během těch jeho adventures ho naláká jiná květinka na přislíbený (to je hodně důležité !přislíbený!)  super nektar, který nakonec není nic moc a už vůbec ne super, ale ve chvíli, kdy to chlapec zjistí, tak je už pozdě. Pro něj. On z popudu květinky spálí mosty a já jen čumím, co že se to jako děje. A pak je najednou pozdě nejen pro něj, ale i pro náš vztah. Protože jestli skočil na kecy tý květinový nádheře, nemám už touhu s ním ztrácet čas, protože hlupáky ve svém přístavu nehostím.
Ano, jak se říká u nás doma: „Kundou proti vodě, utáhneš tři lodě,“ ano, to pravidlo respektuju, ale to je jiná liga, prosím pěkně. O téhle lize totiž něco vím. Já mám na mysli takový ty květinky z emočního teamu, co prohlašují, že jsou romantičky, dělaj srdíčka nad i, přestože jim táhne na čtyřicet, a vykládají o tom, jak chtějí zachránit svět, který má být hlavně gendrově vyvážený. Kdyby ho utáhla na pravý pětky, nebo mini zadek z betonu, tak neřeknu, ale na průhledný kecy v kleci, omlouvám se, je mi to moc líto, ale fakt ne. Zpátky ani krok, trubče! Zůstaň tam, kde jsi. 
Když jsem byla mladší (tak předevčírem), tak jsem to děsně prožívala. A občas kvůli tomu i brečela. Protože jsem se po opuštění přístavu dřív nebo později dostávala do nevkusné smyčky nočních sms, výlevů typu „ty jsi stejně nejlepší“/“moc mi chybíš“/“dáme víno“ případně „slíbil jsem jí, že jí neublížím, takže se s ní nemůžu rozejít, ale mohli bychom se vídat“. Ve své mladické nerozvážnosti jsem dobrovolně v těhle fraškách hrála druhý housle, který neměly nikdy šanci na povýšení a jen si zbytečně vošoupávaly struny.
A tak jsem na základě velmi dobře zacílené terapie a taky pod náporem pracovních a životních zkušeností zeštíhlila přístavní party ze stylu „Big Gatsby“ na „super party pouze pro zvané“. A přestože se někdy stane, že se do přístavu dokodrcá vyřízený námořník na kolonializované lodi žádající o dočasný azyl na zotavenou, s formálním úsměvem imigračního úředníka a s láskyplnou pusou na čelo mu pomůžu loď otočit a pošlu ji tam, odkud připlula.
Já to chápu chlapče, udělal jsi chybu, je ti zima a máš hlad, ale víš co? Mně je to úplně fuk. Zrádce a hlupáky nehostím. Kšá!

TENHLE KLIP MI MOJE STARÁ/MLADÁ LÉTA PŘIPOMNĚL – ta část se slečnou s okurkama na očích – jinak se toho moc nezměnilo, zadek, prsa, labužnice, furt při starým:

Foto:Image courtesy of num_skyman at FreeDigitalPhotos.net