Jak bych to napsala nejelegantněji – nemám svou oblíbenou značku, pro kterou bych vraždila. Nemám svůj love brand. Jsem evidentě tím nejméně loajálním zákazníkem na planetě. Mám ráda svůj iPhone a mám MacBook Pro, ale po iPhone 6 nějak netoužím. Snad jen ve chvílích, kdy se mi moje „čtyřka“ zasekne. Nejsem si totiž tím pádlem č.6 úplně jistá. Jsem prostě nákupní oportunista a vybírám si pro sebe jen to nejlepší, ať už to vyrobil kdokoliv. Štve mě, když vím, že to není ono. Slovy klasika: „Cokoliv co není božský, je pro mě ztráta času.“ Oh yeah!
Aby to zase nevypadalo, že jsem rozcapená a nafrněná (protože to už je na české scéně někdo jiný a prej blbě vaří), tak bych na svou obranu ráda uvedla, že jsem si spoustu značek, které ostatní opravdu milují, snažila taky zamilovat a to i několikrát, ale prostě to nikdy opravdu necinklo. Jak by řekl můj otec: „Hele, voko mi to nevyrazilo, mám vobě.“
Samozřejmě, nejsem tak výjimečná a taky mám některé oblíbené značky, na které se obracím, když něco potřebuju, ale to proto, že mi jejich výrobky většinou vyhovují. Takže to první zkouším u nich. Na druhou stranu, když mě z nějakého důvodu výrobci nebo jejich produkty naštvou, vypoví mi službu a nejdou už opravit nebo přestanou uspokojovat moje potřeby, tak se s čistým svědomím vydám hledat produkt, který bude odpovídat mým potřebám mnohem lépe a vstřícněji. Větu: „Tak a teď jste právě přišli o zákazíka“, jsem velmi rezolutně vyslovila několikrát a mínila jsem to smrtelně vážně. Jsem prostě vysazená na čtyřkombinaci kvalita+užitek+cena+design. Víc mě nezajímá. To, a ještě sociální dopad. Nechci pro svoje mrzké potěšení způsobovat utrpení někomu jinému. Pokud to samozřejmě není nevyhnutelně nutné. (Nabavíme se o BDSM, ale ani to mě nikdy moc nebralo, sorry Mr. Gray).
Oblast „tohle prostě musím, musím, musím mít a já to fakt potřebuju“ do mého způsobu nakupování nepatří. Tedy už nepatří. Ve své podstatě se ze mě stal zodpovědný kupující, ovšem až poté, co jsem si prošla několika letými vlnami odříkání a snění, které vystřídalo šílené nakupování a vršení všeho, o čem jsem v předchozí fázi snila a pak si to mohla konečně koupit, abych se po nasycení a prozření v rámci svého uzdravování lymfy a za nesouhlasného velmi vydatného moralizování mé spořivé matky všeho promptně zbavovala, a to jen proto, abych si mohla všechno znovu a zodpovědně nakoupit. Ale tentokrát jen v počtu jednoho kusu, který se nacházel na seznamu „Nejnutnější/Nejvhodnější/Nejvýhodnější“.
Tak trochu mi to připomíná můj milostný život. Ne že bych se nesnažila a nezkoušela ty, které mi všichni s radostí dohazovali, ale i když jsem je vyzkoušela (dokonce i několikrát), stejně to necinklo. Bohužel, snaha ale byla.
A taky jsem se ne jednou podívala na svého přítele a v duchu si řekla: „Tak, a teď jsi o mě přišel. Čas smrti našeho vztahu – sobota – 21:45 – po sedmé sms od tvé bejvalky.“ Dokonce jsem se nedávno přistihla, jak se při výběru nových možných partnerů vyhýbám národnostem, se kterými mi to nevyšlo. Upřímně, můj seznam, kam pojedu na lov se začíná opovážlivě zkracovat, díky bohu za migraci a uprchlictví, že… Ok, nebudu o takových věcech žertovat.
Nicméně i přesto, že to teď vypadá ještě hůř, než na začátku příspěvku, tak bych chtěla říct, že stále věřím, že někde jinde, u jiného (a přesto pořád stejného – Bůh je přece jeden, ne? ) „výrobce“ prostě najdu někoho, kdo bude vyhovovat mým současným potřebám lépe a vstřícněji, než dosavadní „produkty“. Akorát co se fází nakupování týče, bych si dovolila odhadnout, že se zatím nacházím v té předposlední, ve fázi prozření, zbavování se a uzdravování. Ke zodpovědnému přijetí jen toho nejvýhodnějšího a nejnutnějšího jsem se stále nedostala, ale pracuju na tom. Věřte mi!

Pro zájemce zachycení branistormingu, který jsem vedla – po vygooglování světových lovebrands v mixu s mými oblíbenými značkami:
Apple – drahý pádlo, zatím děkuju, že moje pádlíčko funguje
Marks&Spencer – něco super, něco hnus – např. kabelky, jídlo jen ve slevě
Sisley – bomba design, aušus matroš, velikosti pro veverky, já jsme slon
Tosca Blue – nedívej se na cenovku, boty super, kabelky hnus
Camaieu – super kalhoty a tílka, zbytek wtf/cena
H&M – kvalita v piči, krvavá Kambodža, uniforma pro bloggerky – ale koncem 90.let mě bavilo. Ale v té době mě bavilo kde co, že.
Only – vejdu se jen do „only big“ věcí, škoda se svlíkat
Geox  – když mi boty jsou, beru všechny (ale jen ve slevě), oblečení je na Italy, nevejdou se mi tam prsa, ani záda
Beltissimo – zlatá zákaznická karta, ale jen v případě slev a až zase začnou dělat kozačky s gumou a ve vel.41/42
Longines – až vykradu banku, ale zase jen jedna designová řada, zbytek nic moc
Roamer – až přestanu mít zánět zápěstí, koupím si další
Tisot – až je nenajdu zapadlý za skříní a přiznám se, že jsem je ztratila, bude čas na nový
Moleskine – až začnu zase nosit diáře a nebudu mít zablokovaný záda od těžký kabelky
Parker – až nebudou drahý origoš bombičky nebo až se naučím plnit tu věc s pumpičkou
BMW – jedině x3, zbytek je mi u zadnice
Landrover – jakýkoliv, až si koupím koně a budu mít pohonné hmoty zdarma, v opačném případě se mi líbí jen Evoque (snad si to čte On)
Pringles – jen ty zelené
Cocacola – jen vanilková nebo třešňová
No a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. A tolik času nemám já ani vy, navíc je tu pořád ta otázka poslední fáze mého milostného života a neprozkoumaných částí Evropy, kam bych se měla vydat hledat nový vhodný vyhovující a uspokojující „produkt“.

foto: vlastní archiv, vintagelife.com