Přestala jsem psát. (Čehož jste si jistě nevšimli…)
Nebyl čas.
Když si snažíte zachránit vlastní zadek, tak na psaní článečků a pojednání o životě, prostě není čas, protože by se vám mohlo stát, že zatímco smolíte svou mega úžasnou myšlenku, za kterou jistě dostanete minimálně Pulitzera, tak vám ten život prostě proteče mezi prsty a bude to všechno ještě horší, než za stávající situace.

Nebo taky ne, ale já se rozhodla pro variantu krizového managementu.
Po hlavě jsem se vrhla do podnikání a nebrala ohledy na nic, na své potřeby, na svůj čas, na rodinu, kamarády, na nic. Snad jen na Ferguse. A čím víc jsem v tom byznysu byla hlouběji a hlouběji (slovy klasika deeper and deeper), tak mi došlo, že dál to nejde. Minimálně ne takhle. A tak jsem tu částečnou nefunkčnost začala řešit a ukázalo se, že by to vlastně chtělo jiný team, jiné místo a taky jinou strategii, no a v neposlední řadě ještě jiné a další zdroje. A tak jsem si mohla vybrat jistý propadáček pro odvážné nebo nejistý úspěch, který se ovšem může na své cestě stočit do obr propadáku a přestože mám opravdu pro strach uděláno, tak jsem zvolila jistější, ale malé, zlo. To je asi podstata dospělosti. Přijmout věci tak, jak jsou, nic si nenalhávat a kousnout do toho kyselého jablka. Protože už nejsem dítě, abych si lhala do kapsy. Lhaní do kapsy je totiž děsně drahá záležitost. Řecko by mohlo vyprávět…

No a tak jsem ten svůj byznys na úsměvy zavřela.

Nebylo to lehké, nebylo to zábavné a trochu to bolelo. Ale s ohledem na fakt, že jsem si hned další týden po svém velkém rozhodnutí našla práci, jsem neměla moc prostoru cokoliv rozebírat.

Zřejmě ani sama se sebou.

Začínat na novém místě a při tom pohřbívat svoje baby a rozesílat oznámení a dostávat ne vždy přátelské kondolence, to opravdu nebylo období na filozofování. A tak jsem si po několika změnách termínu a omlouvání stanovila 31.srpna 2015 jako datum návratu k blogování a ke psaní.

Když už mám pocit, že je klid, Vesmír mi vždycky dá vědět, že teda rozhodně ne… Proto jsem si stanovila až pondělí 31. srpna, hezky s předstihem.

Od poloviny srpna jsme totiž měli podplynovaný barák, plí(y)naři něco řešili, vykopali jámu na chodníku a pár dní se u ní neukázali. Takže jsem po čas čekání na změnu jedla bagety a myla si vlasy u kamarádů, protože bez plynu není ani horká voda, ani teplé jídlo, že… Jo, a ještě jsem si stěžovala na smrdící plyn z jámy… a v den mého návratu k blogování (31. srpna), kdy měli plínaři všechno spustit, a my měli mít doma zase pohodu a klid, to všechno blaflo a před barákem začalo hořet. Plameny šlehaly do prvního patra, já plakala jako hysterická matka pluku – měla jsem v domě Ferguska – a přemlouvala hasiče i policii ČR, aby mi ho přivedli a evakuovali.

Když mě večer vysílenou strachem a hysterií pustili domů, kde kromě plynu nešla už ani elektřina, tak jsem si řekla, že až se to všechno vyvětrá a já naberu síly, tak začnu psát. A k tomu došlo dnes. Na moje narozeniny. Jsem na konferenci, mám tu buffetový lunch, přítomný je premiér i ministr zahraničí a já si říkám, to je teda narozeninová party. A protože vím, že pokud nezačnu teď, nezačnu už nikdy – nebo spíš až zas po nějaké katastrofě – proto raději píšu tenhle příspěvek hned, o přestávce. A neřeším formu, ani obsah, řeším vlastně jen ten akt návratu ke psaní.

Takže to berte tak, že jsem jako ten tupoň, co vás beze slova opustil, protože si musel vyřešit něco hodně komplikovaného a ošklivého a najednou se vrátil, uválenej, bez kytky, s blbým úsměvem a kecama o tom, jak na vás myslel. Vytěsněte to všechno a soustřeďte se na tu jeho myšlenkou, že to posral a že vy jste ta pravá. Věřím, že ve všech situacích děláme jen to, na co stačíme, takže se tentokrát vykašlete na formu a obsah a jděte po smyslu. Chci s váma být a zase psát, myslela jsem na vás. Vemte mě zpátky!