Milá Petro, dlouho jsem se neozvala, protože jsem prostě lemra líná. Nejsem schopná nejen začít cvičit, ale ani začít pořádně držet dietu, nebo alespoň omezit obžerství, kterému každý den ve vlnách propadám. Chtěla bych s tím něco dělat, a přišlo mi geniální, že bychom začaly spolu a pořádně se podpořily, ale já se jen dostala do fáze, kdy jsem našla krejčovský metr a konečně se změřila. 

I to, jak víš, mi trvalo skoro týden. Snad mi to odpustíš, ale já asi žádnou výzvu nezvládnu. Vím, byl to můj nápad. Jsem lenoch a žrout a tak to asi zůstane.

S láskou Bachyně  :-)

PS: Chtěla jsem ti napsat, jak moc těžký to během Vánoc a po Vánocích bylo, ale nějak jsem se k tomu dřív, než dnes, nedostala. Snad mi to odpustíš!

S Petrou jsme si před Vánoci pořádně zachatovaly a rozhodly se hubnout společně. Mě totiž děsně nadchly takové ty propagační fotky 30ti denní výzvy a říkala jsem si, že bych prostě s tím svým bachorem měla něco dělat. Zvlášť, když se už objevil i v Cosmu. A tam se teda fakt nic neschovalo. Petře to přišlo taky zajímavý, a tak jsme se dohodly. Od Nového roku začínáme. A jak řekly, tak neudělaly. Nemůžu mluvit za Petru, protože nevím do podrobna, co dělala a nedělala, ale zde je můj průběh hubnutí.

Tři týdny před Vánoci – dohoda o tom, co budeme a nebudeme dělat. Já si řekla, že začnu jen cvičit, že hubnutí pomocí diety prostě nedám. Zvlášť, když mi pořád není moc dobře, a tak bych se nerada oslabovala (hlavně psychicky) v nejhorším čase, kdy pracuju i v noci, jsem pod palbou klientů, peču vánoční cukroví, dekoruju byt a multitasking v mém podání získává nový rozměr. Navíc jsem se rozhodla pronajímat i další volný pokoj v mém mega obr bytě, a tak s pomocí mé matky zařizuju, jezdím po bazarech a do Ikea a nemoc ani zhroucení si prostě nemůžu dovolit.

Štědrý den – najednou je mi hůř a hůř. Zůstávám i po Svatvečeru u babičky. Nemá doma skoro žádné léky, a tak se rozhoduji léčit pomocí bio záležitostí, z nouze ctnost, ale já to dám. Po třech dnech vymytého mozku ze sledování seriálů jdu marodit domů. Cestou to vezmu přes Letnou, protože Fergus je bez pohybu už k nesnesení. Jemu to udělalo dobře. Mně moc ne. A upadám do kómatu, ze kterého mě každých deset minut dostává jen ohavný dávivý kašel. Třikrát za sebou mi vyvolal zvracení, takže se nebojím, že bych nezhubla. Nahřívací gel je mým nejlepším kamarádem. Musela jsem zrušit Vánoce u otce.

Před Silvestrem si dojdu k holiči, ať jsem do toho Nového roku nejen hubená, ale i krásná. Ani jedna bio medicína (už jsem v tom skoro za 2 tisíce) nezabírá, ale já mám takovou radost z vlasů, že prostě necítím bolest ani únavu. Tak trochu jako Chuck Norris. Zapomněla jsem si čepici, tak se balím do šály. Pořád jsem odhodlaná za pár dní začít s velkou výzvou mým michellinkám. Zvlášť, když nemám na nic chuť. Jedině na vydatnou polívku, a tak si vařím hned celý papiňák, protože tuším, že mě zachrání. Občas přemýšlím i nad dietou, neboť by to teď bylo celkem snadný. Dělá se mi zase hůř a hůř a venčit psa je celkem slušný problém. On to chápe a já mu z postele házím míček. Toliko k jeho pohybu.

Na Silvestra jsem asi na dvě hodiny pojala podezření, že je mi super a že druhý den budu cvičit. Dokonce jsem se vyfotila a změřila. Metr jsem hledala jen týden a teď se mi konečně hodil. Svou vision board jsem poslední noc v roce nedodělala. Začala jsem pojídat už i cibuli s cukrem a pít zázvor. Oboje nesnáším, takže tohle je důkaz, že mi fakt není dobře, ale že s tím chci něco dělat. Rok 2015 začnu bez vize i bez boardu. Jsem z toho strašně smutná. Nemám energii ani na vystřihování. Ani na úklid, a tak usínám s pastelkama, s ústřižkama a s lepidlem v posteli. V malé improvizované dílničce na mé posteli takhle spím skoro týden. Na chvíli jsem měla chuť na chleba s paštikou. Kousla jsem si jednou a usnula. Šťastný nový rok, Jindro!

V novém roce nejdu na cvičák a všechno, co jsem Ferguse z postele učila je k ničemu, protože prostě Novoroční Ebollu soutěž (jak já tomu říkám, jmenuje se to jinak, nějak holandsky, ale kdo by tomu rozuměl, že jo…) neabsolvujeme. Nejraději bych Ferguse někam předala, ale psí hotel u našeho trenéra má plno. Cizinci odjeli na hory nebo domů a psy nechali tady. Sakra! Chudák Fergus cítí mojí bezmoc a neustále si na mě lehá. Mám pocit, že musím umřít, a tak jsem ráda, že ho mám u sebe a zemřu s tou nejhodnější duší na celé planetě.

Ruším všechny schůzky a začínám mít podezření na zápal plic. Cibule ani pistole už nemá smysl. Naštěstí nemám tolik objednávek, takže nejezdím ani do laboratoře a můžu v klidu trpět v posteli. Což se mi nedaří. Chodím ven s Fergusem a vymýšlím, co bych, kdy bych. Především ty sklapovačky, že… Postupně se snažím dodělat svou vision board, ale jako bych měla volšovější ruce víc, než kdy jindy a hlavně vnitřní pocit, že to prostě vážně nemá smysl. Necítím budoucnost, ani samu sebe. Hlavně nechci antibiotika.

Zkouším ušní a tělní svíce. Ferguska to zajímá (poslední a první obrázek- najdi 12 rozdílů :-)
Nic jsem nepodpálila. Ani svou vision board, která mě straší na místě spolujezdce v mé posteli. Ve svících bylo humusu habaděj. A na cca 20 minut se mi udělalo dobře.

Druhý týden v lednu do mého bytu vráží matka, tentokrát už ne jako návštěva, ale jako Bůh pomsty. Vykoupila veškerou „meducínu“, která se skládala jen z chemie a zahnala mě do postele jak malýho Jardu. Dokonce mi vzala i mobil a notebook. Na cca osmnáct hodin jsem usnula a udělalo se mi konečně líp. Tím jsem zrušila náš odjezd do vojenské nemocnice s podezřením na zápal plic. Začínám pít aloe. Asi abych neměla stres z té chemie. A prý mi to má pomoc s pročišťováním lymfy a celého těla.

Pozvolna se ze všeho dostávám, je třetí týden v lednu, máme dost objednávek a já zase designuju dokonalé úsměvy, až do noci. Lítám po klientech a dobírám tu chemču, která mě ze všecho vytáhla. Kašlu na spánek a doufám, že se mi nemoc nevrátí. Pokoj pro novou spolubydlící je hotov. Může se nastěhovat. Na 30ti denní výzvu si vzpomenu leda tak ve chvíli, kdy se podívám do zrcadla – příšerně jsem z té nemoci zhubla a taky asi díky aloe začínám být opravdu „pročištěná“. Na email mi přišela zpráva s dalším kalendářem cviků na 30 dní. Ukládám ho do archivu.

„Je mi báječně a díky skorohladovce, kterou jsem během nemoci prodělala, můžu oblíct cokoliv. Možná by teda asi stačilo, kdybych omezila cukr a kalorická jídla, když hubnu taaaak snadno,“ pomyslela jsem si..

STŘIH!

Jak jsem si tohle řekla, začala jsem flákat pití aloe, čisté vody a začala se cpát jak nezřízená. Samé mastné, chlebíčky, jitrnice, hermelínové saláty, koblihy, sušenky, kofola, smažák, bramborák, toasty na všechny způsoby…prostě mi jeblo a začala jsem pracovat na morbidní obezitě. Nevím, co mě z toho dostane, jestli nějaký zánět žaludku, nebo náběh na cukrovku, ale evidentně, pokud se rozhodnu pro cvičení nebo hubnutí, moje podvědomí udělá všechno pro to, abych se k tomu buď nedostala, nebo alespoň ještě před začátkem nasbírala zásoby na třetí světovou.

A proto jsem se dnes, kdy jsem chtěla vypustit veškeré sladké z jídelníčku a vteřinu na to potkala pana Koláčka v metru, rozhodla, že nebudu ani hudnout, ani cvičit. Na cvičení fakt nemám čas a teď, když debordelizuju pokoj, tak ani prostor a odepírat si dobroty prostě nebudu. Budu poslouchat svoje tělo a jíst co moje tělo chce, a ne co bych měla nebo směla.

Třeba pak konečně zhubnu.

PS: Na youtube jsou cvičební videa, věděli jste to?! :-)