Nevím, kdo je odvážnější, jestli Cosmo nebo já – Kapitola třetí – zbývá poslední den…

---

Přípravu na focení jsem nepodcenila (výjimečně!) a po příchodu z laborky jsem do tří do rána cvičila pózy před zrcadlem s vědomím, že postoj Photoshop neupraví. Kruhy pod očima a kuře na hlavě ano.
Makeup byl celkem dle mých představ, až na řasenku od Helen R., která je dobrá spíš pro ty nešťastnice, které nemají řasy. Já jich mám hodně a jsou dost dlouhé. (Ano, nenáviďte mě! :-) Takže jsem ty zalepený žmolky z očí, obočí a očního okolí sundávala ještě druhý den. Ach Helen, Helen :-(
Naštěstí se nefotí detaily a abych se do hledáčku vešla celá, musela si fotografka Anička hodně poodstoupit. Žmolky tedy vidět nebyly.

Měla jsem děsný hlad, ale nesměla jsem si kousnout ani bagety, abych nerozmazala rtěnku. A tak jsem usrkávala svoje kafe z bandasky a v županu čekala, až to vypukne.
Když se nastavila světla, makeup byl hotový, kuře natupírované, tak najednou všichni zmizeli a já zůstala s Aničnou sama.

„Tak a jdeme na to,“ řekla Anička, zřejmě vyděšená víc než já, a tak abych jí povzbudila, sundala jsem si statečně župan.
Jela jsem bez spoďárů a podprdy v tramvaji, navíc v teplákách jak cikán, tak teď se z toho už neposeru. Od sedmi ráno řeším zabouchnuté klíče někde v Břevnově a odeslaný design korunek do Skotska, který se mi prý maximálně povedl, což je fajn, ale je potřeba něco ještě doposlat, takže se tu hezky svlíknu, ať to máme rychle za sebou a já můžu pokračovat směr laborka a dořeším zuby i klíče, no ne?

A tak jsem se svlíkla.
A bylo to.

Ze začátku mi pózy moc nešly, dokud jsme nepřinesly zrcadlo (nesla jsem ho už nahá, protože při stěhování obřích zrcadel se nejlíp cítím nahá… jedině tak se můžu vidět v detailu, ve vypjatých pozách, že..). Zrcadlo jsme chytře nainstalovaly za Aničku a od té chvíle jsem přesně věděla kam se posunout, co kde ukázat nebo naopak kde rozhodně neukazovat a pěkně si to podržet.
Šlo to mnohem líp, ale nebylo to stále ono, (jako by focení nahatých fotek mohlo být někdy ono) dokud Anička neřekla: „Možná bych ti k tomu mohla pustit – (hudbu, napadlo mě) – větrák.“
„Větrák? No, tak jo!“

A věřte nebo ne, větrák mi maximálně zvednul náladu. Pokud sedací pózy nejsou pro mě, protože přicházím o energii a tak nějak zdechnu, tak větrák mě hned posunul na žebříčku modelingu z okresního přeboru v Quelle do nadějných zítřků v reklamě na L’Oreal.

Radostně jsem skotačila a ani si nevšimla, že jsem nahá. (Kecám, když si držíte pětky jednou rukou a druhou zakrýváte ten podstatný zbytek, protože fotíte pro Cosmopolitan a ne pro Leo, takže nesmíte toho ukázat moc, tak si víc než cokoliv jinýho uvědomujete, že na sobě kromě kuřete na hlavě nic nemáte).
Ale i tak to pěkně odsejpalo a za chvíli byl konec. Ono toho nic moc nevymyslíte. Měla jsem pro obveselení Aničky nacvičené pózy – Drtikol, Rubens a Avedon. A ty jsem ve chvílích bezradnosti střídala. (Ani jedna se doufám nepoužije :-) Ale využívám je teď pro obveselení kamarádů na vánočních večírcích.

Po focení jsem s redaktorkou Ivanou Hermovou, která měla článek na starosti, zašla do bioobchodu na limonádu, kde jsme si popovídaly o tom, jaké to je být křivkovitá, mít lymfedém a přesto milovat svoje tělo. A jestli ho prý můj přítel má taky rád.
No, mám ho hlavně ráda já (tělo i přítele), ale myslím, že jo. Minimálně ho moje velká prsa neděsí, tak jako některé mé předchozí partnery. (Ale, možná to bude tím, že má ruce jako lopaty).

Ivana byla úžasná, milá a vůbec to nebyla taková ta studená poshčůza.
Vypadala jako někdo, kdo rád čte, naslouchá a dobře píše. Kdo nenosí fake ani originály slavných značek, ale má rád osobitý styl, který jí moc slušel. Koupila mi krásnou kytičku, jako poděkování a byla strašně civilní a lidská. Tak moc, že jsem se jí nebála vše odvykládat a věřila jí, že z mé hodiny a půl povídání vytvoří deset smysluplných vět, které budou ladit k mému holému zadku.

Nevím, kdo z nás byl odvážnější, jestli Cosmo nebo já.
Ale všem zúčastněným (a tím i sobě) děkuju!

Děkuju Cosmopolitanu a Aničce za takovou příležitost a pokud jednu jedinou slečnu osloví fakt, že kila navíc nejsou otravné stigma, jako třeba nulový smysl pro humor, hloupost nebo zlá nepřející povaha, tak budu strašně ráda a budu považovat mojí misi modelky za splněnou.

V opačném případě se nabídnu tomu L’Orealu, pokud mají větrák, protože já za to stojím!

Vyjdu v lednovém čísle, které bude na stáncích už 23.12.2014. Nevím jak vlastně bude vše vypadat. Mám představu, viděla jsem rozpracovanou verzi, ale konečná mě překvapí stejně jako Vás až den před Štědrým dnem. No to bude nadílka. Kdybych se už neozvala, tak jsem se studem propadla do NDR a nikdo o mě už nikdy neuslyší stejně jako o východní marce. Dneska večer se opiju. Když mám kocovinu, jsem méně dramatická.

Fotozdroj:Image courtesy of Stuart Miles and sattva and winnond at FreeDigitalPhotos.net, Ceranna