Předevčírem byl jeden z nejkrásnějších podzimních dnů.
Slunce vyšlo před sedmou a já si tak řekla, že jsem fakt vděčná, že Ferguse mám. Díky němu vidím věci, které jsem neviděla (a tím nemám na mysli to, jak mi občas nablinká do postele..).
Mám na mysli slunce, přírodu, radostné běhání malého buldočka, pohyb a takové ty momenty, kdy se nic neděje, ale na obloze jsou super mraky a vám je dobře.
A jak tak jsem si dumala, prohlížela úsvity slunce po celém světě – ano, facebook je mocný nástroj a ten den byl úsvit po celém světě opravdu magický, tak mi došlo, že je to vlastně přesně rok od chvíle, co jsem se rozhodla změnit život od základu.
Před rokem se konečně zjistilo, co mi vlastně je, a z předvýběru možných onemocnění vypadly favorité jako je cukrovka, problematická štítná žláza a cardiovaskularní problémy a konečně jsem po více jak měsíci testů dostala diagnózu. Nevyléčitelnou, ale při dodržení jistých pravidel, celkem v pohodě žitelnou. Tuhle záležitost nemůžete chytit, ale aby se vyloučilo co ji ovlivňuje a proč ji vlastně máte a proč se projevila zrovna teď, tak jsem v rámci léčby byla nucená zhubnout cca 25 kilo.
Ulevilo se mi, věděla jsem konečně, co mi je a mohla jsem se s tím nějak popasovat, ale 25 kilo za cca půl roku bylo pro mě moc velké sousto. Celou pubertu a dospívání jsem se smiřovala s tím, jaká jsem a jak vypadám a najednou, když jsem se křivky naučila nosit a dokonce si z nich udělat přednost, jsem měla o ně přijít?!
Vesmír má vážně obrovský smysl pro humor.
Načetla jsem si tedy kde co a mluvila s kde kým, opustila iniciační skupiny na klinice, kde byla pronášena hesla typu: „No tak už to nějak dožijeme, že? “ a rozhodla jsem se pro změnu od základu.
Dala jsem ze dne na den výpověď z práce, kam jsem dělala konkurz půl roku a kam jsem celý život směřovala, půjčila jsem si peníze, sesypala úspory, založila jsem si firmu a pořídila psa.
V lednu jsem nastoupila na intenzivní léčbu a celou dobu dumala, jak já to vlastně s tou mojí nadváhou udělám. A co se stane, když zhubnu těch bájných 25 kilo a ono se zjistí, že to na průběh zase takový vliv nemá? Tahle varianta totiž byla dost pravděpodobná. Nikdo mi nemohl nic zaručit, a vše bylo hlavně o mně, jak mě pak doktor poučil. Ale léčbu téměř podmínil takhle znatelnou redukcí váhy, která shodou okolností s touhle nemocí není až tak jednoduchá.
OK. Tohle chce můj doktor, ale co vlastně chci já? Bude mi vážně líp?
Nebude. Deset kilo, možná patnáct, by bylo super, ale dvacet pět, to ne.
A tak jsem sebrala odvahu, a řekla si: „Dala jsem přece výpověď, založila si firmu, tak tohle musím zvládnout taky!“ A vyrazila jsem svou cestou.
Podstupovala jsem procedúry a návody, hledala na co reaguji nejlíp a testovala různé kombinace a možnosti. Podmínkou byla udžitelnost mého životního stylu, který jsem vlastně stejně celý změnila. Já se změnila a po necelém roce tak nějak dostala svou nemoc pod kontrolu. Někdy vyhrává ona, ale většinou vedu já.
Stojí to dost úsilí a hodně peněz, ale pořád se můžu dívat na to, jak bych dopadla, kdybych ztratila nad něčím takovým kontrolu. Změny jsou totiž nevratné.
A tak namísto prosklené kanceláře a podpatků, které mi způsobovaly bolest každý den, jsem v nejistotě soukromého podnikání, které stále ještě dotuji, venčím psa za úsvitu a vidím krásy, které jsem neviděla.
I s těmy ošklivými kily, které mám ve skutečnosti celkem ráda. Patří ke mně. Stejně jako ta moje záhadná lymfa a nemoc, které se lidově říká sloní no(u)ha. Ouha.
Podělte se o příspěvek zde:
Slunce vyšlo před sedmou a já si tak řekla, že jsem fakt vděčná, že Ferguse mám. Díky němu vidím věci, které jsem neviděla (a tím nemám na mysli to, jak mi občas nablinká do postele..).
A tak jsem sebrala odvahu, a řekla si: „Dala jsem přece výpověď, založila si firmu, tak tohle musím zvládnout taky!“ A vyrazila jsem svou cestou.
Never give up! 
drzim palce… to jsem vubec netusila… obdivuju jak se k tomu stavis…
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Nic jinýho mi nezbyde. Ještě na tom nejsem tak, abych mohla udílet rady a ono je to dost individuální, ale i tak, až se z toho dostanu – zkrotím to úplně – začnu moudře radit – půl dokotora. Hihihihi
To se mi líbíTo se mi líbí
Líbí se mi jak jsi pozitivní a jsi silná žena (povahou), to se mi líbí ;)
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Jsem silná žena i vzhledem, nejen povahou :-))) hihihihi
To se mi líbíTo se mi líbí
Drž se, Boh :-) Něčím podobným jsem si prošla. Nateklý a bolavý klouby a bezmoc a příšerná bolest, kdykoliv jsem měla udělat sebemenší pohyb. I utržení toaleťáku mě vždycky stálo pár slz, protože to tak strašně bolelo! :-D Zjistilo se, že moje tělo se vlivem velkýho stresu zbláznilo a začalo napadat klouby, jako by to bylo něco cizího. Denně musím brát spoustu prášků, ale aspoň se to daří držet pod kontrolou. Nicméně 50% šance na invalidní vozík ve čtyřiceti – nic moc. Člověk si prostě musí užívat každej den…
To se mi líbíTo se mi líbí
Držím palce. Mně se to taky rozjelo stresem, proto se snažím držet v klidu. Což při podnikání není nic moc, ale když už začnu s úsvitem, tak je to hned snazší! Při snížení stresu se tělo neumoudřilo a nepřijalo klouby za kamarády?
To se mi líbíTo se mi líbí
Bohužel, jak je to jednou rozjetý… Možná časem, ale nevím, jestli se mi ten stres podaří vůbec někdy snížit :-D Puntičkářský beran s pedantskými sklony (dobrovolně bezdětný) vs. čtyřletej smrad z mužova prvního manželství… To ten vozík budu mít tak pozítří :-D Spíš si říkám – co se má stát, stane se a všechno zlý je k něčemu dobrý. Klišé, já vím.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já jsem puntičkářská panna, která pro svůj perfectionalismus málem nedostudovala, protože si furt myslela, že stále není připravená. Přiznám se, že jsem tohle roztáhnutí křídel a mávnutí rukou nad hlavou pilně cvičila a snažila si život začít užívat.
Na smrada je dobrý nastolit pravidla jako na psa – velká láska, ale taky velká disciplína. Děti potřebují mantinely a jistoty. Pak nezlobí, protože se cítí dobře a v bezpečí. Ale když všechno můžou a nejsou žádná pravidla, jen rozmazlování, je to špatný. A ničím jim nepomůžete – nemám vlastní děti, ale byla jsem 12 let aupair. :-))))
Držím palce. A doporučuju knihu CESTA. Je fakt dobrá. Trochu americký styl, ale fakt luxusní!
To se mi líbíTo se mi líbí
Sloní noha je dobrá. Dokud nemáš doma Sloního muže, seš furt v pohodě. (Máš tam jedno N navíc, schválně, to je to fakt tak hrozný?)
Uvědom si, že vlastní čtyřletí smradi jsou hrozní, ale není hroznějšího než vyvdaní/vyženění smradi. Bohužel, čím jsou starší, tím jsou smradovatější a skončí to tak v 16, kdy si uvědomí, že to, kolik jim táta dává peněz vůbec nezáleží na tom, jak často se s ním vidí, a tak ho přestanou navštěvovat úplně, ba i kontaktovat, s výjimkou vzácných rodinných příležitostí, jako je ztráta mobilu v opilosti nebo potřeba zaplatit za hodiny v autoškole navíc, rozšíření RAMky nebo vydání nového dílu erotických manga (to vlastně už neplatí, protože to už si dokážou stáhnout načerno zadara). Čímž jsem chtěla Jituš uklidnit, že už jen dvanáct let bude mít klid, pak už bude stačit jen platit…
To se mi líbíTo se mi líbí
No jo, mám tam dvě n. Teď nevím, jestli to opravovat nebo ne :-) hihihi
Jo jo, s tím placením je to pravda a myslím, že to může přijít i dřív než v 16ti :-) Tipovala bych to na 14…? Takže naděje je tu veliká :-)
To se mi líbíTo se mi líbí
Ony mají matky povinnost je do 15 let těm otcům předávat a pak to ještě chvíli běží setrvačností… :)
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
No… To jste mě uklidnily :-D
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
V čem jsi rozjela podnikání, smím li se ptát? Tahle nemoc je zlo, má ji teta, člověk musí být silný. Ale to ty podle všeho jsi! :)
Mám Tvé články moc ráda, jen tak dál :))
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuju za podporu! Připravuju pro rok 2015 svoje experimenty a poznatky v boji s touhle nemocí. Jinak mám digitální zubní laboratoř – http://www.3Dstoma.cz jsme i na facebooku, ale hlavně jsme v úsměvech našich pacientů :-)))
To se mi líbíTo se mi líbí