Co dělat, když splňuje všechno a stejně něco chybí nebo nedejbože nesplňuje nic, ale zároveň je všechno tak, jak má…
Nedávno jsme se s kamarádkou podivovaly nad tím, kam jsme to ve výběru mužů obě dotáhly. Ona je šťastná s nevyhovujícím o téměř dvacet let mladším chlapcem a já se tetelím blahem se stejně nevyhovujícím o dvacet let starším mužem. Ani jeden z nich nesplňuje naše požadavky na ideálního formulářového partnera, ale oběma je nám s těma našima nevyhovujícíma taaak dobře.
Možná proto, že s nima nepočítáme do budoucna. (Snad to nečtou).
Možná proto, že nic neplánujeme a neděláme taková ty oficiální gesta a nevyžadujeme jejich účast na každé hovadině, kterou automaticky pokládáme za důležitou.
Kupodivu čím míň jsme ve vztahu účastné, tím víc se oni snaží zapojit a tak nějak se zalíbit a dostat se nám pod kůži. Což se jim děje mnohem lépe, než vědí. (Teď ale fakt doufám, že to nečtou).
I tak jsme z toho všeho překvapené, protože je nám s těma našima nepadnoucíma tak dobře, že bychom s nima i zůstaly, ale když oni neodpovídají našemu formuláři na dokonalého manžela a otce našich dětí, že jo…sakra! Čím to asi je? Co nám tím Vesmír sděluje?
Když jsem během rozvodu mých rodičů chodila na terapii, pan terapeut mi řekl, že bych si v rámci ztracené důvěry v muže a obecný bordel, který v mém osobním i milostném životě panoval, měla stanovit priority, kterými by můj ideální protějšek měl oplývat a pokud potkám někoho zajímavého, měla bych ho pěkně projet tím formulářem hodnot a požadavků. A když dosáhne alespoň 70%-75% shody, mám mu dát šanci. A prý pak nemusím hned spát se všema (tuhle poznámku jsem do teď nepochopila…).
Oba nepadnoucí jsme s kamarádkou potkaly v situacích, kdy se prioritně neseznamujete, kdy neřešíte formuláře, ale právě spolu “něco” řešíte. Kdy jen jste, soustředíte se na dané téma a komunikujete. A tak nějak se jeden druhému možná začínáte líbit, protože se poznáváte, ale moc si tohoto aspektu nevšímáte. Ani jedna jsme své formuláře v danou chvíli nepoužily, protože než jsme si všimly, že tu vlastně je potenciál pro vztah, tak už jsme v tom vztahu byly. Nenásilně a neznatelně. Pěkně si nás chlapci ogrilovali, jen co je pravda. Nicméně i bez vstupní kontroly jsme ale teď mnohem šťastnější než se svými sedmdesáti procentními protějšky.
Čím to teda vlastně je?
No, tak na to jsme fakt nepřišly. :-)
Možná je ale na čase tyhle formuláře hodit za hlavu a řídit se intuicí. Protože i když se svými současnými partnery asi nezestárneme (no já určitě ne:-), tak prožijeme něco, co jsme zatím nezažily a co jsme si moc přály zažít. Ona potřebovala péči, a tak ji překvapivě dostala od kolouška a já získala zábavu a volnost od (ano, rýmuje se na to jedno slovo, ale chraň vás ruka páně na to jen pomyslet) vyzrálého a světa znalého muže.
Obě jsme si nad vínem řekly, že na ty formuláře kašleme, protože nás zatím dovedly jen do slepé uličky dostačujících tří čtvrtin a jsme to přece my, kdo to celé stanovuje, tak to taky můžeme i změnit. A na to jsme se ještě několikrát napily.
Vesmír má smysl pro humor a někdy nám smysl jeho konání dojde až s odstupem času. Takže tenhle příspěvek je evidentně jen takovým otvírákem pro další historky a pravda se nám hezky po několika měsících vyjeví. Takže to be continued, děcka.
Mimochodem, jak to máte vy? Musí muž splňovat přesná kritéria nebo tomu necháváte volný průběh a spíte se všemi? – ale fuj, Jindro!
Never give up! 
nikdy jsem zadna kriteria nemela… :D
To se mi líbíTo se mi líbí
Já si musela na radu pana terapeuta dát a pak jsem furt hledala toho jednoho, podle kterého jsem si ten formulář udělala… :-) O tom bych taky mohla napsat :-))))
To se mi líbíTo se mi líbí
Sepsaný seznam jsem nikdy neměla, ale představu v hlavě zhruba ano. A přítel jí moc neodpovídá. Možná to, že jsme se dali dohromady, díky tomu, že jsem si od toho nic neslibovala, nic neočekávala. Setkali jsme se loni v Bruselu, já z české pobočky, on z francouzské. Neviděla jsem v tom žádnou budoucnost, několikadenní workshop a pak adieu. Jen jsem si užívala jeho přítomnost, vzájemnou přitažilovst a blízkost. „Přijedu za Tebou do Čech, v zimě spolu pojedeme na jasné.“ „Jo, jasně“, odkývala jsem mu bez rozmyslu, přestože nikdy, zásadně nikdy na lyže nelezu. V duchu přemýtala, co nutí muže slibovat věci, které nikdy nehodlají splnit. A on je splnil, úplně všechny. Jsme spolu víc než rok a brzy se stěhuji do Francie.
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak to je prostě úžasný!
Asi když člověk nic neřeší a nechá všemu volný průběh, tak je to produktivnější pro vztah, pro něj, i pro partnera. Prostě to nechat plynout :-)
Gratuluju Petro! Ať to takhle plyne dál a dál. Hlavně nic neřešit! Jin
To se mi líbíTo se mi líbí
Proč se s nima jako nemá spát? To se mi nějak nezdá.
To se mi líbíTo se mi líbí
Že jo! Pořád jsem to nepochopila, ale říkám si, jestli on neměl na mysli ten postup – poznat, vyspat… Ale já si holt někdy dám raději dezert, než celé menu.
Ale teď se snažím začínat polívkou a pak hlavním chodem a je fakt, že někdy jsem už u polívky tak znusená, že dezert dobrovolně odmítnu.
Takže změna by tu byla :-)
To se mi líbíTo se mi líbí
Jo, rozumím, že se to tak „má“, taky jsem vyrostla na desateru s nesu si celý život hluboko v mozku stigma „až po svatbě, nebo aspoň až na třetím rande“. A chápu, že tenhle zvenčí vtisknutý základ může v někom vyvolávat konflikt emocí a myšlenek.
Na druhou stranu jsem poznala několik výjimečně talentovaných mužů, kteří byli takoví idioti, že kdybych v nich hledala nejprve niterno&shodu, tak bych to nikdy neodhalila. Škoda přece nechat takový materiál ležet ladem. U nich to platí, bohužel, jako u ženskejch: v málokom se snoubí všechno, většina blondýn je prostě blbejch (nerovná se nízké IQ).
Ale já už, SAMOZŘEJMĚ, tyto sporty neprovozuju, co jsem vdaná.
To se mi líbíTo se mi líbí
Čtě to manžel, že? :-)
hihihi
No já myslím, že proto měla být shoa jen 70%…protože to je to maximum, kam se můžeme dostat :)
hihihi
Taky si myslím, že jsme každý na jiné použití. Tak proč s někým rozebírat Prousta, když mu jdou jiné věci. A mnohem lépe, že? :-)))
To se mi líbíTo se mi líbí
Asi nečte, my taky nemáme na 100% shodu…
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Já už po těch devíti a půl letech ve stálém partnerském vztahu (a čtyřech letech manželství) si nějak nedokážu vzpomenout, jestli „mí“ muži museli splňovat nějaká kritéria a pokud ano, tak jaká :-D. Vím, že jsem nebyla ochotná dát šanci někomu, kdo je menší než já (měřím 180 cm) a někomu, kdo nemá alespoň maturitu, vysoká škola výhodou :-D (taková povrchní kritéria… :-) ). Nakonec jsem se dala dohromady s člověkem, který mi prakticky vyhovuje (stejně starý, pochází z podobných ideálních rodinných poměrů, jedináček,dokonce je i vyšší a má i tu VŠ), navíc se obecně skvěle doplňujeme – já humanitní až na půdu, on technik a matematik. Ale to tak prostě vyšlo, navíc mi bylo v té době 24, takže jsem si užívala vysokoškolský život a vztahům nechávala spíš volný průběh. Nic neřešila. Taky se mohlo stát, že bych se zamilovala do někoho pro mě nevhodného, ale to se nestalo, tak si nestěžuju a nic podobného neřeším :-D.
To se mi líbíTo se mi líbí
A to je super! Díky za komentář. Všichni si věčně stěžují. A já jsem ráda, když se někdo pochválí! Díky Terezo!
To se mi líbíTo se mi líbí